Michaela Svobodová
ArtZóna, Česká televize 20. 6. 2018
Zázrak v černém domě Milana Uhdeho je krátce po brněnské Redutě k vidění i na jevišti Západočeského divadla v Chebu, v režii hostujícího Davida Šiktance. Poprvé byl Zázrak v černém domě uveden roku 2007 v pražském Divadle Na zábradlí v režii Juraje Nvoty. Inscenace získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní českou hru. Rok nato se hra objevila na repertoáru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Moravského divadla Olomouc a v roce 2016 ji jako scénické čtení zařadilo brněnské Divadlo Husa na provázku ku příležitosti osmdesátin autora.
Uhde v Zázraku v černém domě zpracoval traumatickou a tabuizovanou kapitolu z rodinné historie, kterou ovšem odhalil až v dospělosti: po odvysílání rozhlasové prvotiny Komedie s Lotem, v níž Anděl zrazuje Lota před emigrací z rozvrácené země, dostal Milan Uhde – psal se rok 1963 – dopis, z něhož se dozvěděl, že jakýsi anděl kdysi zachránil jeho matku před koncentračním táborem. Uhde toto tajemství postupně, ale nikdy ne úplně rozkryl (detaily zde ponechme stranou) a inspiroval se jím k napsání hry Velice tiché Ave, která je spíše filozofickým, až kontemplativním zamyšlením. To Zázrak v černém domě skýtá přes tragičnost odkrývané minulosti řadu tragikomických situací i kousavého slovního humoru, je více černou groteskou. Právě groteskní ráz textu je výzvou pro interprety, není snadné při závažnosti tématu vyvolat v hledišti smích, nebo ještě lépe mrazivé pousmání. V Chebu se to podařilo. Dobře fungovala i takřka detektivní zápletka, inscenace měla potřebné napětí i spád.
Ve hře vystupuje plejáda postav, z nichž každou autor vykreslil jako výrazný typ – zástupce té které skupiny porevoluční společnosti. Zásadní roli v rodinném účtování hraje Matka. To ona je strážkyní rodinného tajemství, to ona se snaží vše ututlat a udržet iluzi harmonického soužití. Jarmila Šimčíková věrohodně, civilně a bez zbytečného patosu ztvárnila zlomenou stárnoucí ženu. Uvěřitelná je i ve svém ambivalentním vztahu k Otci, na kterém je citově závislá, ale zároveň mu nikdy neodpustí letité křivdy. Nutno říci, že Jarmile Šimčíkové je jako jediné do hlediště perfektně rozumět.
Právě Otec (Pavel Marek) je patrně nejgrotesknější postavou dramatu. Despota, který se stylizuje do věčného zachránce a údržbáře domu, týrá pod záminkou stáří své okolí předstíranou hluchotou a zmateností. Přestože je ve svém počínání komický, mají z něj manželka a děti strach. Aby byl tento paradox uvěřitelný, prospělo by výkladu méně doslovnosti. Ostatně doslovnost je jednou z mála slabin jinak kvalitní inscenace. Je navíc podpořena kostýmy a parukami, které napovídají divákovi, kam si má postavu zařadit: bývalý disident Dušan (David Beneš) v nemožném šedém obleku, jeho taktní a praktická manželka Viťka (Vladimíra Vítová) v přírodním lněném oblečku, druhý ze synů, nomenklaturní kádr Ivan (Michal Švarc) ve značkovém triku a se zlatým řetězem na krku a jeho stejně nevkusná žena Taťána (Pavla Janiššová). Výkladu této postavy je černobílé vidění nejvíce na obtíž – podána je jako primitivní barbie, ačkoliv se nakonec zachová nejracionálněji. S rolí maniodepresivní Šárky, další ze sourozenců, si výborně poradila Radmila Urbanová. Ani v exaltovaných projevech šílenství nesklouzla do trapnosti, naopak až s děsivou věrností zobrazila psychicky nemocného člověka. Hrou jako takřka němý svědek prochází kutilský Soused (Jindřich Skopec), jednou s kosou, jindy s vodovodní baterií v ruce. Je někým, kdo dlouhá léta rodinu pozoruje a snad v její historii sehrál i nějakou roli…
Zázrak v černém domě je zralým dílem Milana Uhdeho. Bilancuje v něm nejen rodinnou historii. Domácí peklíčko odráží celospolečenský problém, trauma způsobené pohnutými dějinami 20. století a – zcela zásadně – neschopnost se s ním vyrovnat, pojmenovat některé události i s jejich viníky. Děj je zasazen do devadesátých let, tedy do klíčové doby, která měla být odrazovým můstkem do demokracie. Jak se nám tento start povedl? I takové úvahy může zhlédnutí Zázraku v černém domě v roce 2018 vyprovokovat.