Jsem k sežrání, říká herec Pavel Marek

Jak se připravujete na prezidentskou kandidaturu? „Rozhodl jsem se, že budu pokračovat ve svém kurzu. Náš stát potřebuje pevnou ruku a je vidět, že současný prezident je příliš slabý. Jako Štěpán Mažňák můžu garantovat každému občanovi naší země, že se má na co těšit.“

Jako Pavel Marek jste byl v Chebu jednou z tváří Listopadu 1989, kdy padl komunistický režim, a poté jste i zažil jako kandidát opravdové volby. V politice jste ale nezůstal. Proč? „Byla to čest se tehdy na té velké změně podílet. Když se ale dostanete do opravdové politiky, a já se stal chebským zastupitelem, najednou zjistíte, že musíte taktizovat, a na to já absolutně nejsem. Když se mě někdo na něco zeptal a já mu po pravdě odpověděl, tak se mi všichni smáli, že jsem naivní hlupák. Pochopil jsem, že to skutečně není pro mě.“

Hra Rychlé šípy je spojena s volbou prezidenta i politikou. Některé momenty na mě působily vyloženě naivně, třeba že když se bude tisknout víc dobrých zpráv, bude i svět hezčí. Jindy hra varuje před zneužitím médií a moci, co je dnes hodně silné aktuální téma. Jak hru vidíte vy? „Když jsem si přečetl scénář, byl jsem nadšen, jak to režisér a spoluautor Janek Lesák s Natálií Preslovou dali dohromady. Koukal jsem, že současní dvacetiletí jsou schopni podívat se na společnost tak, že vidí do budoucna naději. Myslel jsem, že už jsme všichni tak ohoblovaní, že už nikoho nic nezajímá. Ten motiv, že když se budeme dozvídat příjemnější zprávy, budeme optimističtější, je kouzelný a líbil se mi.“

Hrát cynického mocichtivého lháře, jakým je „váš“ Mažňák, to musí být pro herce radost, že? „Jsem za tu příležitost rád. Takových záporných postav jsme hrál málo. Musel jsem se přestat usmívat. Ta role je na tom postavená a bylo do docela hrozivé. Ale když se vám to podaří, tak máte skoro vyhráno.“

Koho byste sám rád viděl v opravdovém prezidentském křesle? „Zatím nevím, na koho bych ukázal prstem a řekl, ten se mi líbí, tomu budu věřit. Obecně by měl mluvit pravdu a lidé u nás aby si ho vážili a byli na něj pyšní.“

Politika hraje roli i ve hře Listopad, kde jde o volbu amerického prezidenta. Vaše role se jmenuje neuvěřitelně dlouze: Obchodní zástupce Národního svazu chovatelů krocanů a výrobců vedlejších produktů krocanů. Nabídla vám i tato role pohled do zákulisí politiky? „To ne, ale tahle role mě hodně baví. Představte si člověka, který ve zvláštní schránce přiveze dva krocany připravené na to, aby jim prezident Spojených států udělil milost, a oni přežijí Den díkuvzdání. Jsem rád, že jsem ve společnosti Davida Beneše, který hraje prezidenta a Michala Švarce. Hodinu a půl bez přestávky mluví a mluví. Hodinka ve hře mě hodně baví, ale ze zákulisí Bílého domu „u nás“ jsme moc nepochytil. V tom našem je plno krabic.“

Pojďme do vašeho osobního divadelního zákulisí. Jak jste se v roce 1981 jako rodák ze Svitav dostal do Chebu? „V Šumperku se tenkrát měnil tvůrčí tým, odcházel legendární ředitel Vladimír Švabík, dramaturg Zdeněk Hedvábný, režisér František Hromada, který má s Chebem hodně co do činění. Se svou manželkou Jarmilou Šimčíkovou jsme dostali nabídku, abychom změnili prostředí. Tu jsme využili a od té doby jsme tady. Nebylo to úplně jednoduché, je to velká dálka. Ale byli jsme tehdy krátce po svatbě na začátku nového života. Letos máme pětatřicet let v chebském divadle i pětatřicet let společného života. A nelitujeme.“

Jaké to je, být roky společně manželi i herci jednoho souboru? Nejste doma tak trochu v práci a v práci doma? „Práce se v našem případě stala druhým domovem, třeba jako naše šatny. Chodíme z jednoho domova do druhého. Velká výhoda je, že to nemáme daleko.“

V Prokletí rodu Baskervillů spolu máte s manželkou tak blízko, že hrajete v jednom společném kostýmu bizarní dvoupostavu Barrymorea. Jaké to je? „Už umíme cupitat společnými kroky, nezakopáváme o sebe, a aby se to pojistilo, svolil jsem, aby se mnou Jarmila občas smýkala, abychom se nepřizabili. Ta dvojpostava se nám strašně líbí, vyblbneme se. Hra je výborně napsaná. Je to tak trochu cimrmanovština.“

Když připomínáte Cimrmana, platí pro vás v divadle, že se stejně jako v jeho hrách při některých scénách jako herec dobře najíte? Třeba jako cukrář Ragueneau v Cyranovi z Bergeracu? „Ne, jen o tom mluvím, pochutnat si nemohu. Ale předkládám divákům ve třech slokách velmi podrobný recept na francouzské pečivo, na mandlové tarteletky. Tak jestli na ně dostanou chuť, je to opět poloviční výhra.“

Těch ztvárněných profesí máte za sebou celou řadu, od dlaždiče po ředitele hydroelektrárny. Která z nich vás nejvíc zaujala? „Nejvíc jsem miloval právě toho dlaždiče. Kolegové mu říkali Šulín.“

Ve hře Práskni do bot, ve které hrajete Šulína, se nechodilo daleko pro ostřejší výrazy. Moji synové, kteří ji viděli v pubertě, dodnes vzpomínají nejen na příběh, ale také na spoustu vulgarit, kterými je hra okořeněná a jejichž užití v divadle je tehdy sympaticky překvapilo. Jak to máte vy? „Ano, úplně bezostyšně se tam používaly ty nejvulgárnější výrazy. Je zajímavé, že si na ně lidé většinou do pěti minut zvykli a brali je už jako „chleba s máslem“. Pak už se začali věnovat ději, v němž zloději okradli zloděje.“

Chebské divadlo nabízí hercům mnoho příležitostí, na druhou stranu můžete o další přijít jinde. Jak to vidíte? „Nelituji. Nějaké nabídky jsem dříve měl, ale za těch pětatřicet let tady jsme si mohl zahrát a zahrál takových rolí, které si herci třeba na pražských scénách nezahrají.“

Jaká nejbližší role vás čeká v nové sezóně? „Zkoušíme muzikál Adéla ještě nevečeřela podle známého filmu Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského. Hraju tam v bílých vousech starého profesora rostlinopisu Albína Bočka. Jsem k sežrání. Tedy tato postava. Ale víc ještě nechci prozrazovat.“

Lidé vás mohou vidět i mimo jeviště, třeba při hraných prohlídlách v Chebu. „Představuji tam radního Grünera, který spolu s průvodkyní provádí historickou částí města. Mohu se chlubit tím, co se mi doopravdy líbí. V Chebu vyjdete na ulici a už se díváte na krásné věci.“