I žena na pokraji nervového zhroucení musí něco vydržet
MD DNES 28. 5. 2016
Už krátce poté, co se letos vrátila po mateřské dovolené na jeviště Západočeského divadla v Chebu, stala se Vladimíra Vítová ženou na pokraji nervového zhroucení. Tedy přesněji jako hlavní postava stejnojmenného muzikálu. A vidět je už i v dalších.
Po roční přestávce se naplno vrhla do hraní, letos má za sebou dvě premiéry. A kromě jeviště ji lze vidět například s kočárkem v ulicích Chebu. „Pro herečku na oblasti je bezvadné to, že se zkouší a hraje ráno a večer a přes den mám čas na děti. To mi přijde lepší než pracovat osm hodin v kuse,“ říká Vladimíra Vítová.
Důvodů, proč se zhroutit, má vaše postava v muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení celou řadu. Zjistíte, že váš partner je vám nevěrný, navíc má dospělého syna, navíc chce s milenkou utéct, dozvíte se o hrozbě teroristického útoku, vašim přátelům hrozí nepříjemnosti s policií a do toho všeho zjistíte, že jste těhotná a budete na to sama. Co z toho je pro vaši postavu nejvíc na zhroucení? „Pro postavu Pepy je to asi to, že je těhotná. Ale myslím, že se nepotácí v beznaději, ale snaží se věci řešit a dívat se na ně s nadhledem. Ač je na pokraji nervového zhroucení, nehroutí se. Myslím, že se s tím vyrovná poměrně se ctí.“
Co pro vás bylo při přípravě na roli ne snad na zhroucení, ale nejtěžší? „Možná právě udržet si celou dobu nadhled a úsměv. To, abych se přes problémy přenášela a mohla ostatním ženám na pokraji nervového zhroucení ukázat, že je vždy způsob, jak překonat nepříjemné věci.“
Nebyla trochu na zhroucení nápaditá, pulsující, ale velmi náročná hudba Davida Yazbeka? „Muziku jsem dostala a mohla ji začít poslouchat už půl roku před tím, než jsme začali zkoušet. Věděla jsem, že mě čeká náročný pěvecký part. Začala jsem chodit na zpět a začala spolupracovat s chebskou korepetitorkou Irenou Žídkovou. Právě to, že to bylo hodně nové, mě bavilo.“
Opravdu se dá pít nápoj zvaný gaspacho, který v muzikálu připravujete? „Přímo to, co na jevišti mixuji, se pak opravdu během představení pije. Občas je potřeba přidat trochu vody.“
A také asi notnou dávku odvahy, že? „Ne, je to strašně dobré. Jsou tam rajčata, papriky, okurky, chléb, olivový olej, ocet. A samozřejmě „neurol“ jako uspávací prostředek, ale ten nahradily malé lipové cukříčky.“
Bylo pro vás gaspacho novinkou? „Ano. Většinou se podává jako studená polévka, v naše případě je to nápoj.“
Ještě jezdíte s kočárkem, vrátila jste se už na jeviště naplno? „Dcera se mi narodila loni v lednu, rok na to jsem začala zkoušet. Letos v lednu jsem se po roce mateřské vrátila a teď mám už po další premiéře, kterou byla francouzská komedie Jméno.“
Jaká je vaše role ve Jménu? „Je to svým způsobem vtipné. Potkala jsem teď dvě ženy, které mi pomáhají i v soukromém životě, a naopak, díky svým zkušenostem jim mohu dát něco z toho, co sama žiju. Jak Pepa v ženách, tak Elisabeth ve Jméně se mi promítají do života. Elizabeth je bezvadná ženská, která chce držet rodinu pohromadě, vše jí podřídí, ale pak dojde k několika okolnostem, kdy je třeba některé věci změnit.“
Které z předchozích rolí vám byly něčím podobným blízké nebo naopak zajímavé tím, že byly úplně odlišné než vy? „Určitě to byla Marlén v Prvotřídních ženách. Líbila se mi hra Prolomit ledy, spíše než kvůli mé postavě Adeline kvůli tomu, že natvrdo ukázala běžné problémy, které se dějí a jsou přehlížené. Bylo to dost vyhrocené. Díky Arkádii jsem se zase dostala do jiného světa, kdy jsem hrála vědkyni, která rozumí kvadrantům.“
Máte nějakou oblíbenou hlášku z chebského divadla? „Pavel Marek v roli soudce listuje v knize, která měla sloužit jako důkaz a diví se: „To nemá obrázky!“ Občas to herci používají, třeba když se dívají do textu.“
Jaké bylo vaše nejnáročnější představení? „Jedním z nejnáročnějších bylo od Praotce k tatíčkovi, ve kterém jsem se vracela na jeviště čtyři měsíce po prvním porodu. Bylo hodně pohybové, plné tance. Trénovali jsme čtyři až osm hodin denně. Výhodou bylo, že jsme výborně shazovali kila navíc.“
Kromě divadla vás znají návštěvníci hradů a mnoha různých míst z pohádek pro děti. Děti jsou pověstné tím, že umí občas překvapit. Jaké s tím máte zkušenosti vy? „Za všechny takové situace bych připomněla jednu z Pohádky O červené Karkulce, která potkává zvířátka jako šneka, motýlka, vlka. Zpívá si Tralala, tralala, kohopak jsem potkala. A děti volají a napovídají. A jednou kdosi zavolal: potkana! V tu chvíli jsme šli všichni do kolen. To je každou chvíli něco, představení jsou živá a o to víc nás baví. Děti jsou nejlepší diváci, ale nijak je neošulíte. Jakmile se nudí, dají to hned najevo.“
Co vás čeká teď? „Do června už zkoušet nebudu, budu se věnovat dětem a samozřejmě hrát.“