ROMAN SIKORA
Lidové noviny 6. 10. 2011
Už 13. ročník mezinárodní přehlídky Divadlo jednoho herce proběhl minulý týden v Západočeském divadle v Chebu. Úroveň jednotlivých položek programu byla dost rozkolísaná, a objevila se dokonce dílka na úrovni kanálu, do něhož se člověk štítí nahlédnout.
Divadlo jednoho herce je žánr poměrně zvláštní. Na první pohled to může vypadat, že jde o typ divadla vyhrazeného pro solitéry, kteří vedle sebe na scéně žádného partnera nesnesou. Některé inscenace pak skutečně budily dojem, že jejich základním účelem je patřičně vyprázdněná, občas pěkně divoká exhibice, která kromě toho, že nepotřebuje spoluhráče, jako by občas nepotřebovala ani diváka, kterému chce opravdu něco sdělit nebo alespoň zčásti srozumitelně vyprávět či předvádět.
K takovým festivalovým představením patřila třeba pohybová Marná láska skupiny Tantehorse v podání Radima Vizváryho, Unicorn z produkce Spitfire Company v provedení Petra Vaňka nebo „translatologický večírek“ Počítání oveček aneb Uspávání hadů Jana Nepomuka Piskače, v rámci něhož aktér dělal vše pro to, aby slepenci všemožných básní a prozaických textů upozornil především na svou sečtělost, schopnost bravurně monotónní recitace, jak je on sám bystrý a v kolika cizích řečech umí deklamovat.
Vrcholným běsněním exhibicionistů však bylo pásmo s názvem Večer stand-up komedií, na němž vystoupili Karel Hynek, Petr Vydra, Lukáš Pavlásek a Daniel Čech spolu s několika herci chebského divadla. Intenzita, s jakou zejména jmenovaní ždímali smích, vytvořila z večera slaboduchou směs vulgarit, košilatých vtipů, genderových stereotypů a dalších trapností, kterým se stále opilejší publikum zvesela hihňalo.
Zatímco u výše zmiňovaných produkcí bylo možno litovat, kolik talentu a nepopiratelných schopností aktérů bylo zbytečně vyplýtváno zásluhou chabé dramaturgie, režie a případně choreografie, zde se jednalo o exhibici oholenou na kost, jejímž jediným cílem bylo podlézat divákovi.
Ale na festivalu se vyskytly i příjemnější zážitky. Hned úvodním představením přehlídky byla inscenace pražského Divadla Letí, které se dlouhá léta systematicky věnuje realizacím současných dramatických textů a drží si vysoký profesionální standard. V Chebu se představilo monodramatem švédského autora Mattiase Brunna Po Fredrikovi, v níž mladý gay vypráví příběh svého života a velké lásky, která ho poznamenala virem HIV. I přesto, že je na inscenaci patrný její didaktický rozměr podsouvající zejména mladému divákovi možnosti, jak se vyrovnat se svou nově objevenou homosexualitou a jak o ní zpravit své okolí, případně jak reagovat na své homosexuální kamarády, v podání Ivana Luptáka a v citlivé režii Petra Haška se představení proměnilo v milou, hořce komickou podívanou o hledání vlastního místa ve světě tváří v tvář hrozící smrti.
Polsko vede Festivalové publikum pobavila také německá performerka Corinna Korthová svou jízlivou parodií na současnou posedlost po fyzické dokonalosti a na průmysl plastické chirurgie s názvem Ústav pro výzkum kříženců – srstnatá zvířata. V něm divákům sama na sobě předvedla možnosti cesty k dokonalosti přeměnou na zvíře a sama se posléze na scéně podrobila operaci, v rámci níž jí byla přišita vlčí oháňka. Zahraniční účastníci přehlídky vůbec patřili k tomu lepšímu, co bylo možné v Chebu vidět. Výrazně se zde prezentovali i hosté z Polska.
Tak Katarzyna Fladerová předvedla pod názvem Očima mé ženy monolog podle románu Bohumila Hrabala Svatby v domě. V něm skrze dlouhý monolog nahlédla soužití Elišky a Bohumila Hrabalových očima Hrabalovy manželky, a i přes občasnou nadbytečnou realistickou ilustrativnost dokázala vytvořit laskavý příběh jejího osobnostního zrání.
Agata Kucińska z vratislavského Teatru ad spectatores se ve stejnojmenné dramatizaci románu Lidie Amejkové Životy svatých ze sídliště vypořádala s omezeními divadla jednoho herce prostřednictvím loutek. Úplně maličkých, ale i v téměř životní velikosti. A vytvořila poetické představení o jednom bohem zapomenutém panelovém sídlišti a jeho obyvatelích bezradně hledajících smysl svého života. Inscenace je však jen příliš stručným výsekem románové předlohy, takže se mnoho podstatného o tom tajemném sídlišti vzniklém jako odpad božího stvoření nakonec nedozvíme.
Multimediálním divadlem na hranici konceptuálního umění na festivalu mile překvapila také slovenská inscenace M. H. L. vzniklá v koprodukci prievidzského P. A. T.u a bratislavského Štúdia 12. V centru její pozornosti byla osobnost herečky, divadelní a filmové režisérky a první manželky komunistického pohlavára Gustáva Husáka Magdy Husákové Lokvencové. Skrze dvě projekční plátna, několik jedinečných vizuálních nápadů, minimalistické fyzické akce a zejména promluvy se snaží účinkující a režisérka Sláva Daubnerová vylomit na světlo zapomenutý osud ženy, která stála Husákovi po boku v době války, ale také jeho věznění, aby se s ním po jeho propuštění rozvedla. Ale i tato inscenace má nakonec potíže s důsledným vyprávěním, když lehkomyslně opomene některá základní dějová fakta, na něž divák s napětím čeká, a místo toho ho zahrnuje jednotvárnými citacemi z dlouhé řady dopisů apod.
K takovým festivalovým představením patřila třeba pohybová Marná láska skupiny Tantehorse v podání Radima Vizváryho, Unicorn z produkce Spitfire Company v provedení Petra Vaňka nebo „translatologický večírek“ Počítání oveček aneb Uspávání hadů Jana Nepomuka Piskače, v rámci něhož aktér dělal vše pro to, aby slepenci všemožných básní a prozaických textů upozornil především na svou sečtělost, schopnost bravurně monotónní recitace, jak je on sám bystrý a v kolika cizích řečech umí deklamovat.
Vrcholným běsněním exhibicionistů však bylo pásmo s názvem Večer stand-up komedií, na němž vystoupili Karel Hynek, Petr Vydra, Lukáš Pavlásek a Daniel Čech spolu s několika herci chebského divadla. Intenzita, s jakou zejména jmenovaní ždímali smích, vytvořila z večera slaboduchou směs vulgarit, košilatých vtipů, genderových stereotypů a dalších trapností, kterým se stále opilejší publikum zvesela hihňalo.
Zatímco u výše zmiňovaných produkcí bylo možno litovat, kolik talentu a nepopiratelných schopností aktérů bylo zbytečně vyplýtváno zásluhou chabé dramaturgie, režie a případně choreografie, zde se jednalo o exhibici oholenou na kost, jejímž jediným cílem bylo podlézat divákovi.
Ale na festivalu se vyskytly i příjemnější zážitky. Hned úvodním představením přehlídky byla inscenace pražského Divadla Letí, které se dlouhá léta systematicky věnuje realizacím současných dramatických textů a drží si vysoký profesionální standard. V Chebu se představilo monodramatem švédského autora Mattiase Brunna Po Fredrikovi, v níž mladý gay vypráví příběh svého života a velké lásky, která ho poznamenala virem HIV. I přesto, že je na inscenaci patrný její didaktický rozměr podsouvající zejména mladému divákovi možnosti, jak se vyrovnat se svou nově objevenou homosexualitou a jak o ní zpravit své okolí, případně jak reagovat na své homosexuální kamarády, v podání Ivana Luptáka a v citlivé režii Petra Haška se představení proměnilo v milou, hořce komickou podívanou o hledání vlastního místa ve světě tváří v tvář hrozící smrti.
Polsko vede Festivalové publikum pobavila také německá performerka Corinna Korthová svou jízlivou parodií na současnou posedlost po fyzické dokonalosti a na průmysl plastické chirurgie s názvem Ústav pro výzkum kříženců – srstnatá zvířata. V něm divákům sama na sobě předvedla možnosti cesty k dokonalosti přeměnou na zvíře a sama se posléze na scéně podrobila operaci, v rámci níž jí byla přišita vlčí oháňka. Zahraniční účastníci přehlídky vůbec patřili k tomu lepšímu, co bylo možné v Chebu vidět. Výrazně se zde prezentovali i hosté z Polska.
Tak Katarzyna Fladerová předvedla pod názvem Očima mé ženy monolog podle románu Bohumila Hrabala Svatby v domě. V něm skrze dlouhý monolog nahlédla soužití Elišky a Bohumila Hrabalových očima Hrabalovy manželky, a i přes občasnou nadbytečnou realistickou ilustrativnost dokázala vytvořit laskavý příběh jejího osobnostního zrání.
Agata Kucińska z vratislavského Teatru ad spectatores se ve stejnojmenné dramatizaci románu Lidie Amejkové Životy svatých ze sídliště vypořádala s omezeními divadla jednoho herce prostřednictvím loutek. Úplně maličkých, ale i v téměř životní velikosti. A vytvořila poetické představení o jednom bohem zapomenutém panelovém sídlišti a jeho obyvatelích bezradně hledajících smysl svého života. Inscenace je však jen příliš stručným výsekem románové předlohy, takže se mnoho podstatného o tom tajemném sídlišti vzniklém jako odpad božího stvoření nakonec nedozvíme.
Multimediálním divadlem na hranici konceptuálního umění na festivalu mile překvapila také slovenská inscenace M. H. L. vzniklá v koprodukci prievidzského P. A. T.u a bratislavského Štúdia 12. V centru její pozornosti byla osobnost herečky, divadelní a filmové režisérky a první manželky komunistického pohlavára Gustáva Husáka Magdy Husákové Lokvencové. Skrze dvě projekční plátna, několik jedinečných vizuálních nápadů, minimalistické fyzické akce a zejména promluvy se snaží účinkující a režisérka Sláva Daubnerová vylomit na světlo zapomenutý osud ženy, která stála Husákovi po boku v době války, ale také jeho věznění, aby se s ním po jeho propuštění rozvedla. Ale i tato inscenace má nakonec potíže s důsledným vyprávěním, když lehkomyslně opomene některá základní dějová fakta, na něž divák s napětím čeká, a místo toho ho zahrnuje jednotvárnými citacemi z dlouhé řady dopisů apod.
Divadlo jednoho herce
29. 9. – 2. 10. 2011, Cheb
Autor je divadelní kritik