Na programu Západočeského divadla v Chebu je dnes Shakespearova hra Mnoho povyku pro nic. Dramaturgie divadla komedii zařadila do současné padesátileté výroční divadelní sezóny.
W.Shakespeare (1564-1616), označovaný za největšího světového dramatika, je autorem her historických, jako Richard III.,Jindřich V., tragédií jako Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Král Lear, Macbeth, komedií jako Zkrocení zlé ženy, Veselé paničky windsdorské, Večer tříkrálový. Proslavil se i jako básník sbírkou Sonety. Mezi takzvané svatební komedii patří právě i v Chebu inscenovaná hra Mnoho povyku pro nic.
Poprvé byla hra v Čechách uvedena, jak lze dočíst v programu, 23.1.1859 ve Stavovském divadle v Praze v režii Františka Kolára a překladu Jakuba Malého. Poslední nastudování této hry uvedlo v roce 1999 také Stavovské divadlo v překladu Martina Hilského a režii Enikö Eszenyiho. Od března 2009 hru uvádí Švandovo divadlo v Praze, rovněž v Hilského překladu a v režii Michala Langra.
Chebští svěřili režii Filipu Nuckollsovi. Ten upřednostnil překlad Jiřího Joska, na dramaturgii spolupracovala Johana Součková, kostýmy měla na starosti Dana Klimešová, vlásenky Jana Chroustová, rekvizity Martin Beseda, scénu realizoval Pavel Kodeda, hudbu Patrik Charvát, světla Roman Deršák a zvuk Radek Šnajdr.
Autorova „sváteční komedie“ (festive comedies) se ve hře projevuje již od příjezdu Dona Pedra, aragonského prince a jeho přátel do Leonatova domu v Mesině, hurónským veselím a nevázaným vtipkováním i ve šťastném konci s dvojnásobnou svatbou.
Není to však jenom fraška jako třeba ve Veselých paničkách windsorských, ale ve veselých hříčkách, slovních přestřelkách, v přehlídce přihloupých figurek, vykreslených až k absurditě. V ději hry se ukazuje, jak musel autor všechny ty lidičky milovat, když jim vložil do rolí tak láskyplné vztahy, tak i dobrosrdečný výsměch, ironický podnět, který diváka vyvádí z bezstarostného úsměvu do zamyšlení o životě, jeho běhu a i o všem kolem, nad čímž je třeba se občas i hluboce zamýšlet.
Režisér Filip Nuckolls se v postavách messinského vladaře Leonata a jeho bratra Antonia nemohl mýlit při výběru herců Pavla Marka a Kamila Prachaře. Oba, jak svojí majestátností, tak ale i pletichářstvím jsou zcela poplatní svým postavám a bylo to v jejich jednání plně využito. Jindřich Kotula hraje v několika proměnách postav s vědomím, co se od něho vyžaduje, neváhá a v jeho scénách je ho plno. Dona Pedra, aragonského prince, pojal Tomáš Kolomazník pro děj této komedie zbytečně nadřazeného v souhře v partě jej obklopujících kumpánů, kdy vznikají ty nejkomediálnější situace právě opakovaným odposloucháváním, přenášením drobných nepravd, čímž vznikají nepřesné či nepravdivé situace. A právě na těch autor celou hru staví a vkládá do ní onu historku Benedika, mladého Padovana v podání Petra Baťka, a Beatrice, Leonatovy neteře, hrané velice čile Dianou Tonikovou. Už v inscenaci Rodinného průvanu jsem si v recenzi velice pochvaloval její živost, někdy až živelnost, když hrála nezkrotnou buřičku Betty. S rolí si nejen hraje, ale hledá ty nejdrobnější peripetie, a tak se stává pro diváka stále známější a ve hrách těchto inscenací v režii stále potřebnější. K Petru Baťkovi zase jen poznámku – jeho fyzická hmotnost, divákem tak mile přijímaná, stále zaostává při akčnosti v prostoru scény. Více pohyblivosti a touhy být dřív viděn než teprve v okamžiku, když je už slyšen. Sice v druhé části hry Beatrice představitele Benedika pěkně rozhýbe, ale bylo to právě ponejvíce její zásluhou.
Diváka inscenace sice chlácholivě uspokojuje, ale režisér by měl dát hře více přesnosti, v některých scénách se herci při dialozích hledají, to souhře neprospívá. Není to neznalostí hereckých partů, režie má na starosti souhru, aby vyznívání scén, ať již dramatických, romantických či milostných, vznášelo diváka do příjemného pocitu, že souzní jeviště s hledištěm.
Chebští toto souznění mají už teď a další reprízy to určitě budou stále více přinášet. Inscenace se přidružuje k těm, které se na našich jevištích, nejen pražských, ale i v Kolíně, Českých Budějovicích, Opavě, Liberci, Šumperku a Plzni, již divákům dobře přestavily.
Jaroslav Makrot