Jana Soprová 13.05.2009
Český rozhlas 3 – Vltava / Mozaika
Už podruhé sáhlo Západočeské divadlo Cheb po hře současného amerického dramatika Williama Mastrosimoneho. Zatímco jeho hra Jako Naprostý šílenci prošla několika českými divadly, Krajní meze uvedli v Chebu v české premiéře.
Hra zpracovává téma, které se podle průzkumů týká velkého procenta žen – znásilnění. Zde jde navíc o znásilnění ve vlastním domě, považovaném kdysi za symbol bezpečí. Ale Mastrosimone se nespokojí s pouhým popisem děsivého činu, ale obrací situaci tak, že žádná z postav není jednoznačně obětí či viníkem. Najednou si uvědomíme, že řešení takové situace je nemožné, aniž by z ní kdokoli odešel nepoznamenán.
Když se rozsvítí, ocitáme se v malé místnosti s průsvitnými bílými zdmi, jen s krbem a pohovkou, na které sedí Marjorie. V rohu na zemi telefon a kousek mimo vymezený prostor pokoje kuchyňský kout. Takové nudné horké odpoledne. Mladá žena znuděně listuje časopisem a odhání komáry. Jeden jí štípne, ale ona se s ním rázně vypořádá. Zůstane jí ale bolestivá ranka… Jako by tahle situace symbolicky předznamenávala příští děj. Dříve než naše hrdinka uvidíme v pozadí stín muže. Vstupuje nepozván, a co žádá po ženě v negližé v tomto horkém odpoledni, je více než jasné. Čím více ona odmítá, tím je dotěrnější a agresivnější. Psychický teror je doprovázen lehkým přidušením polštářem. Žena se bije jako lvice – zneškodní jej pomocí odpuzovače hmyzu ve spreji, sváže a nacpe do krbu. Ale ani tak není útočník zlikvidován, má neobyčejný dar řeči – střídavě jí lichotí, apeluje na její soucit, vysmívá se, slovně útočí. Jak se ukáže, sleduje její dům už dlouho, ví vše o zvycích Marjorie, i jejích spolubydlících. A ví rovněž, že Marjorie má co skrývat před svou kamarádkou, které přebrala milence. V ženě uzraje rozhodnutí vetřelce zabít. Než se k činu odhodlá, přicházejí postupně obě spolubydlící. Terry a Patricie typově reprezentují dva rozdílné pohledy společnosti na znásilnění. Terry, která byla v dětství znásilněna příbuzným, nevěří v usvědčení pachatele, Patricie má naopak víru ve spravedlnost soudního systému a chce volat policii. Pro kterou alternativu se rozhodnout? Je jasné, že násilníka není možno nechat jen tak odejít – ale co dělat, když Marjorie nemá na těle žádné známky násilí narozdíl od Raula? Definitivní řešení – zabít ho a zakopat je nelidské, ale zavolat policii a vystavit se vyšetřování, které patrně skončí ve prospěch obžalovaného, není rovněž řešením.
Celá hra se stává soubojem, ve které není ani vítězů ani poražených. Tísnivý pocit nás neopouští ani na konci, kdy všichni končí jako hromádky nervů s jediným cílem – ať už to proboha skončí! Petr Konáš v postavě Raula rozehrává nejrůznější roviny mužského ega – zpočátku suverénní elegán se proměňuje v živočišného surovce, ironického glosátora, kňučícího psa, frustrovaného manžela zmítaného pudy. Radmila Urbanová jako Marjorie je mu vlastně v mnohém podobná – i v ní dřímá živočišnost, provokativnost, která se mísí s uraženou hrdostí, panickým strachem i pragmatismem. Terry Pavly Janišové je maloměstská pipka, která by si tak ráda malovala svět na růžovo, ale jeho krutost jí to nedovolí. Patricie Vladimíry Vítové je ztělesnění rázné ženy, která si ví se vším rady a věří v jednoduchá řešení, ale její jistota stojí na velmi křehkých základech. Společně dokážou herci udržet napětí po celou dobu hry, a nenechají nás vydechnout. Tato bezvýchodná hra zanechá v divákovi silný zážitek, a zároveň pocit hořkosti vůči světu, který vyrábí zrůdy – všichni jsou viníci i oběti.