KRITIKA – Divadelní noviny
22/2007 – ESTER ŽANTOVSKÁ

Koncem loňské sezony měla v Západočeském divadle v Chebu derniéru velice zdařilá inscenace McDonaghova Mrzáka inishmaanského. Chebští se zjevně rozhodli na úspěch navázat další McDonaghovou hrou – Osiřelým západem, tentokrát v režii hostujícího Štěpána Pácla. 

Osiřelý západ u nás proslavil Ondřej Sokol inscenací v Činoherním klubu, která především díky preciznímu herectví stále stojí mezi českými uvedeními McDonagha na absolutní špici. McDonaghovi vesničané rozhodně nejsou realistickými typy a už jejich stylizovaný jazyk, rytmický a prokládaný četnými vulgarismy, poetismy i repeticemi vyžaduje jistou nadsázku na hranici grotesky. Balancovat na této hranici je ovšem nesmírně těžké. Jakmile ji herci překročí směrem ke stylizovaným komediálním typům, je zle. Hrubozrnná komika u irského ironika nefunguje. To je bohužel hlavní a zásadní problém chebské inscenace. Hra stojí především na vztahu bratrů Valena a Colemana, kteří poté, co Coleman zabil otce (protože kritizoval jeho účes), bojují v domě o pozici mocnějšího. Vztah je to založený na agresi, podrazech a potutelnostech všeho druhu; je v něm nenávist, ale i potřeba toho druhého. Václav Liška (Coleman) a Martin Jurajda (Valene) se sice o postižení různých poloh od naivně důvěřivé, přes rádoby kamarádskou, až po otevřeně agresivní a zlověstnou snaží, ve většině případů však volí až příliš nuceně komediální a groteskní rovinu. Navíc si pomáhají mnoha vnějškovými berličkami jako stylizovanou chůzí (ať už široce vláčnou nebo překotnou), držením těla a la „pitomec“, přepjatým pláčem, špulením rtů anebo nepřirozeně hlubokým či naopak pištivým hlasem, které McDonaghovu rafinovanou komiku spíše oslabují. Okřídlené rčení o tlačení na pilu je zde bohužel mnohdy na místě.

O to více překvapí skvělá scéna, ve které se oba bratři po sebevraždě kněze Welshe na chvíli usmiřují. Herci se vzdávají předchozího „šklebu“ a v umírněnějším a civilnějším pojetí jim nejenže vychází humor, ale do hry se dostává i dosud chybějící napětí. Z obou vyzařuje nefalšované pobavení a zápal pro hru, když střídavě vyskakují, přísahají směrem k poslednímu dopisu otce Welshe, kterému tímto slibují nápravu, a dušují se, jak litují různých minulých hanebných činů, které spáchali jeden na druhém. Ať už se jedná o slinu, kterou Coleman dribloval Valenovi nad okem, nebo o tužku, kterou Valene zarazil do hrtanu Colemanovy dívky. Hravost této scény je nakažlivá, proměna atmosféry v tísnivou až zabijáckou je pak o to zlověstnější…

Pro dvě další postavy – kněze Welshe (Jan Vápeník) a dívku Girleen (Diana Toniková) – je ve hře sice méně místa, ale především výkon Tonikové je třeba ocenit. Drsné irské dívčiny bývají na jevišti největším kamenem úrazu. Toniková s velkou dávkou energie přirozeně vystřídala všechny polohy, které Girleen v sobě má – drsnou a sprostou, stydlivou a plachou, citlivou i rozpustilou s okouzlujícím až dětským úsměvem. Nejvýraznějším zásahem režiséra je závěr, který Pácl pojal o poznání nadějněji, než tomu bylo třeba v Činoherním klubu, kde byl konec výhružnější a méně jednoznačný (což je blízké McDonaghově poetice). V Chebu Valene na konci vybíhá za bratrem s veselým „počkej“, pak se setmí a když se znovu rozsvítí, oba bratři svorně pozorují osvícený jedoucí vláček, vzpomínku na dětství, kdy se měli rádi. Pod podlahou domu se tu skrývají hračky, stejně jako pod nánosem agrese a nenávisti náklonnost.

ESTER ŽANTOVSKÁ