KRITIKA – Divadelní noviny
9/2007 – TOMÁŠ HÁJEK
V půli chebského Maratónu se zdá, že divadlo vymizí. Herci poněkud křečovitě podávají publiku láhev šampaňského, estráda. Ale potom se rozlétne zpráva, že se hlavní pole pelotonu omylem kamsi zatoulalo, tři beznadějně poslední běžci se stávají rázem třemi borci na špici a musí se náhle vyrovnávat s jedním z největších problémů: jak udělat poslední krok na dlouhé cestě.
Do této chvíle se hraje maratónský sitcom; náhle ale přejde bez velkých peripetií do překvapivě přesvědčivé katarze identity maratónu a života. Běh atletů ústí do kulhání běhu starců, zoufalství, zklamané naděje, nevybité banální mocenské (a navazující erotické) touhy, nedostatek jasné životní linie, kterou ani pravidelné holdování joggingu (pardon, maratónu) nenahradí – to vše se hmatatelně přenáší do ztichlého hlediště plného maratónců. Tento nádherný zlom, maratón náhle viděný jako vždy poslední (řečeno s autorem Kdo neutíká, umře…) je samozřejmě obsažen již v Confortésově textu; zásluhou dramaturgie Marty Ljubkové a režiséra Nuckollse vynikne jeho načasování, dávkování, zjednodušení. Hraje se bez přestávky, v pohybové složce převládá namáhavý běh a ne vylehčený balet (jako ve slavné inscenaci Evalda Schorma z roku 1979). Námaha musí vést až k potu, ostatně ten je velmi důležitým psychologickým a výtvarným inscenačním prostředkem. V okamžicích, kdy Jules Nerval předvádí Sedm hlavních maratónských stylů, si divák něco pomyslí o zlomyslném (či důmyslném) režisérovi, který nutí herce nejen aby hráli maratón, ale aby ho na scéně uběhli. Řinoucí se pot působí jako jediná hojnost v režijním výrazovém minimalismu, střídmě doplněném zadní filmovou projekcí. Běžel jsem s nimi. A šklebil jsem se jako zabejčený a beznadějný Vejdovcův Jules Nerval či uličnický, dobrácký Jurajdův Nazaire Rimbaud.