KRITIKA – Divadelní noviny
6/2007 – MARKÉTA DOLNÍČKOVÁ

Začíná to jako nevinný žertík: dva výrostci se z nudy nabourají do luxusní vily hollywoodských hvězd. Hru Williama Mastrosimoneho Jako naprostý šílenci, v níž se výchozí komediální situace zvrtne v thriller, nastudoval v Západočeském divadle Cheb domácí umělecký tandem – režisér Zdeněk Bartoš a dramaturgyně Marta Ljubková. 

Výprava teenagerů Kennyho a Jimmyho do honosného domu herce a režiséra Russe Rigela nemá jasný cíl. Pro vzrušení si tu přehrávají nejlepší scény z jeho poslední béčkové střílečky, a když se objeví majitelé domu, promění je v zajatce, přinucené zúčastnit se hry. Stupňovaný teror původně neškodných mladíků kulminuje přestřelkou realizovanou podle filmu, ovšem se skutečnými zbraněmi. Kenny konečně zažije vzrušení, a ač postřelený, křičí: Dáme si to ještě jednou!
Chebská inscenace je na první pohled komorním počinem: vystačí se čtyřmi herci a skromnou výpravou Aleše Valáška zahrnující téměř civilní kostýmy a pouze nezbytný mobiliář, který poukazuje na luxus ve stylu rozlehlých, takřka neobývaných prostor. Režisér Zdeněk Bartoš vede herce jemně, spoléhá na text a jeho stupňující se napětí; pozornost diváků se díky tomu může soustředit především na herecké výkony. Nejvýraznější postavou je šestnáctiletý Kenny, v němž se mísí dětská naivita se suverénností bezcitných filmových hrdinů. Přebírá jejich činy, žebříček hodnot i repliky. Kennyho představitel David Beneš se vyvaroval infantilnosti i karikování a vystihl Kennyho velmi přirozeně. Své opodstatnění má přitom i určité přehrávání, protože celou dobu jde o »hru na film«. Zaujetí i radost ze hry, byť z pohledu diváka zvrácená, z Kennyho přímo prýští.
Jimmy Davida Reinera je naopak zakřiknutý a nejistý, vedle Kennyho nepůsobí jako rovnocenný partner. Snaží se ze situace vycouvat a nenápadně sedí shrbený opodál, pokyvuje hlavou a koktavě přitakává. To není dětský násilník, ale malý kluk. Závěrečná střelba je proto velkým překvapením a důkazem psychické manipulace ze strany Russe. Zatímco postřelený Kenny křičí nadšením a až do poslední chvíle pobaveně hraje celebritu třímající sošku Oscara, Jimmy skučí bolestí.
Jan Vápeník je coby vítězný stratég Russ Rigel poněkud tápavý a neohrabaný. K suverénnímu producentovi, který se prosadil v nelítostném konkurenčním Hollywoodu, mu chybí mimo jiné nadhled a přezíravost úspěšné hvězdy. Nápady, jak se zbavit »hostů«, ze sebe loví klopotně a doslova upoceně. V úloze protřelého manipulátora se cítí očividně podobně nesvůj, jako v černém obleku a pirátském šátku. Každopádně se mu nedaří být Kennymu rovnocenným protihráčem. Herečku Jennifer jako by si k sobě připoutal jen pro zvýšení sebevědomí, coby výstavní osůbku, která se v šoubyznysu pohybuje postrkována jenom jím.
Jennifer v příběhu projde velkým vývojem, ústícím v deziluzi a zklamání z partnera. Sylvie Krupanská však vzrůstající napětí a zásadní vnitřní proměnu své postavy ilustruje spíše vnějšími prostředky, rozmazaným makeupem, rozcuchaným účesem nebo nervním kouřením cigaret. Titul sice prošel českými scénami již před několika lety, přesto stále otevírá několik silných témat k zamyšlení. Mimo jiné to, kam až může vést zaměňování filmu a reality.

MARKÉTA DOLNÍČKOVÁ

Západočeské divadlo Cheb – William Mastrosimone: Jako naprostý šílenci. Překlad Jitka Sloupová. Režie Zdeněk Bartoš, výprava Aleš Valášek, dramaturgie Marta Ljubková. Premiéra 17. února 2007.