RECENZE – Divadelní noviny 8 / 2006
18.04.2006 – ESTER ŽANTOVSKÁ

Již několik let reflektuje odborná i laická veřejnost náhlý „boom“ a velkou oblibu irské dramatiky na českých jevištích.

V Praze vloni tato tendence dokonce kulminovala v tzv. „irské sezoně“, která sdružovala čtyři pražská divadla a šest inscenací irských her, nikoli však šest irských autorů. Dva tituly patřily klasikovi J. M. Syngeovi, čtyři pak Martinu McDonaghovi. Když se dnes řekne současné irské drama, nevybaví se většině diváků ani Conor McPherson, ani Thomas Murphy, jejichž hry jsme měli v posledních letech také možnost v Čechách vidět, ale právě Martin McDonagh. O oblibu a věhlas irské dramatiky na českých jevištích se totiž již nějakou dobu stará především on. V Praze je s pěti uvedenými hrami již známým jménem, postupně však proniká i mimo hlavní město. Dokladem mohou být dvě premiéry jeho Mrzáka inishmaanského, které proběhly téměř současně koncem března v Západočeském divadle v Chebu a v Moravském divadle Olomouc.
Ač je pravda, že v dnešní době je šokovat či překvapit diváka na divadle stále těžší, první uvedení autora, jako je McDonagh, v regionálním divadle je nesporně zajímavým počinem s nejistým výsledkem. Přeci jen se zde ještě většinou „coolness“ dramatika a různé její odnože neservírují jako na běžícím pásu. Mrzáka inishmaanského, hru demytizující irský venkov, u nás poprvé uvedl pražský spolek Kašpar v roce 2002 a režisér Jakub Špalek se s úklady mcdonaghovské grotesky vyrovnal s úspěchem. Představení se tak dostalo do (ne)příjemné pozice vzoru, což už bylo patrné na loňském uvedení hry v Českých Budějovicích. Je těžké neinspirovat se osvědčenými nápady, především pak u textu, který převratným interpretacím prostor nedává a stojí především na precizním hereckém ztvárnění. I přesto však zarazí, že když vstoupí na scénu a poprvé promluví chebský „mrzák“ David Reiner, má člověk pocit déja vu jako kdyby znovu a se vším všudy sledoval Václava Jakoubka v pražské inscenaci.
V Chebu divák znalý pražského představení zažívá takový pocit víckrát a netýká se to pouze hereckých výkonů. Zcela nepřehlédnutelné je například využití irských tanců, které v Praze vtipně charakterizovalo jednotlivé postavy mezi scénami a dotvářelo atmosféru. Irské tance Mrzáka zdá se provázejí – ani režisér Zdeněk Bartoš neodolal a uvedl inscenaci efektním tanečním (a zpěváckým) číslem souboru. Tato úvodní scéna měla pravděpodobně také navodit jakousi fantastičnost a ireálnost všeho, co se bude odehrávat – na začátku stojí na jevišti pouze divoce, až groteskně vyhlížející rusovláska s láhví v ruce a pokaždé, když si nahne, uslyší hudbu. Když do sebe láhev obrátí, objeví se tanečníci a hudebníci (ti se objevují různě po prostoru divadla i v předělech mezi scénami) a začíná hospodský rej; teprve poté se herci „mění“ ve své postavy. Je třeba přiznat, že opakovaný vtip s tanečkem není samoúčelný, neboť v kontrastu známé irské písně o krásné a ztepilé dívce z hrabství Down a nemotorného, bizarního tance opilé rusovlásky jsou ve zkratce zachyceny ironie, nadsázka, boření mýtů i princip grotesky, tedy to, na čem stojí celá hra.
Nadsázka je v Chebu patrná již z pojetí scény a kostýmů (Lubica Melcerová). Ty v zásadě odpovídají představám o vesničanech počátku minulého století, hýří však barvami a detaily typizačními (námořnické triko Bobíka Bobbyho) i humornými (paruka dlouhých šedých mastných vlasů Pateeny Johnnyho). Podobné principy využívá i scéna: na jednu stranu realisticky, byť náznakem vyvedený venkovský obchod, na druhou pak například obrovský plyšový žralok, který trčí ze stěny po celou scénu s opilou máti Pateeny Johnnyho. Skvělé je i opravdu absurdní množství velkých konzerv hrášku v obchodě tet Mrzáka Billyho. Tyto konzervy slouží mnoha vtipům – od jejich nesmyslného přesouvání tetou Eileen přes Bartleyho využití jedné konzervy k rozbití drahocenných vajec až po finále, ve kterém, jak předepisuje sám autor, se hodlá Mrzák Billy utopit právě pomocí pytle plného těchto konzerv. I režijní nápady, jako je palanda máti Pateeny Johnnyho, na kterou musí lézt mrňavý doktor po žebříku, se nesou v tomto duchu a fungují.
Největším kladem celé inscenace jsou ovšem výborné herecké výkony. Herci sice hlavně v první polovině dostatečně nevyužívají prostoru a zbytečně často hrají do publika, Kateřina Pokorná jako Máti zvolila možná až příliš plačtivou podobu působící místy ochotnicky a dílčí výhrady by se našly i k některým dalším postavám. Jako celek je však text podán s onou tolik potřebnou nadsázkou a lehkostí, herci dodržují zvláštní rytmus opakujících se vět, daný stylizací jazyka hry, a vytvářejí typy, které se vryjí do paměti: Pateena Johnny Václava Lišky se svými hereckými manýrami při vyprávění historek, útrpně hledící Mrzák Billy, kouzelně nadšený Bartley (David Beneš) či výtečná dvojice tet – Eva Navrátilová a Jarmila Šimčíková tvoří dynamický tandem, zároveň však dokázaly své postavy odlišit a individualizovat. Inscenace je odehrána s obrovským gustem.
Ač někteří diváci bojovali s faktem, že se nejedná o realismus (…proč tolik sprostých slov, takhle nikdo nemluví?!), a na mnoha tvářích se zračil údiv, plný sál se královsky bavil. McDonagh sem zřetelně vnesl svěží vzduch.

V Olomouci se představení tomu pražskému téměř nepodobalo – žádné tance či veselé předěly, žádný vtip v pojetí kostýmů či scény. Ta je velmi realistická – v pozadí se dokonce vypíná iluze pobřežních skalisek – a celý prostor i kostýmy jsou laděny do neutrální „chudé“ šedi.
S nadsázkou se ovšem z představení bohužel vytrácí i většina vtipu, jistá stylizace McDonaghovi prostě sluší. Z hereckých výkonů lze vyzdvihnout Billyho Jana Musila, jehož mrzák skutečně působí jako jediný normální člověk na ostrově. Zvládá jak momenty frustrace, tak polohu shovívavě přemoudřelého chlapce, která dělala problém chebskému Davidu Reinerovi. Fenomenální je Máti Hany Frankové – z tváře jí ani na chvíli nezmizí šibalský výraz, velmi vitálně a s předstíranou naivitou si užívá trápení svého syna ve scéně s doktorem. Jako jediná též důsledně zachovává ozvláštněnou kadenci a rytmus mluvy a dovede si „počkat na vtip“. Tím inscenace obecně značně trpí – zvláště ze začátku herci vrší repliky, které v mechanickém tempu nevyzní.
Většina se pak potýká s jedním ze dvou problémů. Příliš realistické pojetí se týká hlavně Josefa Bartoně v roli Pateeny Johnnyho. Místy působí spíše jako seladon z televizní zábavy než jako potrhlý irský vypravěč, do velké míry také proto, že zcela rezignuje na již zmíněné ozvláštnění jazyka. Druhým problémem je ztvárnění postav na hranici karikatury, čímž se vyznačuje především Bartley Ladislava Špinera a Helena Evellyn Pacolákové. Špiner hraje téměř typ obecního idiota a Pacoláková svou postavu charakterizuje nesnesitelným, nuceným smíchem a klátivými pohyby, výsledek je spíše trapný (pravdou je, že všechna představení zatím potvrzují, že drsná a vulgární Helena je až paradoxně těžkým oříškem pro mladé herečky); pohromadě pak sourozenecká dvojice působí až dementním dojmem. Tvůrci nenašli jednotný klíč k hereckému ztvárnění mcdonaghovské grotesky (často se nejedná ani o nadsázku, ani o realistické herectví, ale prostě o křeč), a postavy tudíž působí velmi nesourodě, bizarní atmosféra života v uzavřené a dosti zdegenerované komunitě se vytrácí.
I v Olomouci měl však Mrzák u diváků úspěch, i když podobná euforie jako v Chebu se nekonala. Otázkou zůstává, do jaké míry fungovaly herecké výkony a do jaké geniální dialogy McDonaghovy hry samy o sobě. Což o to, některé scény byly pěkné, například Billyho monolog v hotelovém pokoji (Musil si ho skvěle „přehrává“ v působivě osvětleném klaustrofobním výklenku s postelí vzadu na jevišti). Tato scéna by se dala naopak chebským vytknout – zcela nepochopitelně nechali Billyho předčítat ze scénáře, čímž předčasně prozradili, že se nejedná o realitu a že Billy neumírá doopravdy. Ovšem co naplat – tato irská tragikomedie si žádá především lehkost a vtip celku i ironickou nadstavbu a v tom má olomoucké představení velké rezervy.

ESTER ŽANTOVSKÁ

Západočeské divadlo v Chebu – Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský.
Překlad Ondřej Pilný. Režie Zdeněk Bartoš, dramaturgie Marta Ljubková, výprava Lubica Melcerová. Premiéra 25. března 2006.

Moravské divadlo Olomouc – Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský.
Překlad Ondřej Pilný. Režie Jiří Seydler, dramaturgie Alice Taussiková, výtvarnice scény Marta Rozskopfová, výtvarník kostýmů Tomáš Kypta. Premiéra 31. března 2006.