RECENZE – Mladá fronta DNES – karlovarský kraj
20.04.2006 – JAROSLAV MAKROT
V pohostinské režii Michaela Taranta, výpravě Dany Hávové a s vybranými úryvky z děl Giuseppe Verdiho, Arriga Boita, Giacoma Pucciniho, Giuseppe Rossiniho a Richarda Wagnera uvedlo Západočeské divadlo hru Paula Barze Viva Verdi.
Giuseppe Verdi (1813 – 1901), velikán v tvorbě italské opery, z nichž jedna z nejslavnějších byla Nabucco, ale i další jako Rigoletto, Trubadúr, La Traviata, Don Carlos, Aida, Othello a Falstaff.
Hra je dána konfliktem mezi tímto operním velikánem a Arrigem Boitem (1842 – 1918), který byl zpočátku ostrým kritikem Verdiho tvorby, sám rovněž autor oper Mefistofeles a Nerone, ale později nastalo sblížení obou a Boito se stal dokonce i libretistou posledních dvou Verdiho oper Othello a Falstaff.
A tak se setkáváme jak se starým Boitem v podání Pavla Marka, tak i s Boitem mladým, kterého hraje Roman Vejdovec. Oba byli vedeni režií v ostrém úhlu své nenávisti i svého postupného přátelství k Verdimu. Protože byli hlavními protihráči proti postavě Verdiho v podání hostujícího Karla Besedy, stál na jejich výkonu největší podíl představení. Boito starší byl vyhranější, bojovnější a jednoznačnější v hrané postavě. Boito mladší se dost často dostával do křeče, a tím byl méně přesvědčivý. Bylo však na představiteli vidět, že své roli dává vše, ale snad až další reprízy mu dodají plné posazení v dané roli. Představitel Verdiho svoji roli vedl zcela přesně v plné shodě daného tématu, byl velice přesvědčivý ve střetnutích s Boitem mladším. Ve ztvárnění role má ještě dost rezerv v počáteční části hry, kdy se divákům představuje. Přesto vyzněl herecky v plné síle ve výrazu slov a majestátnosti postavy.
Nevděčnou roli měla Vladimíra Vítová ve své Aniole, postavě natolik ve hře potřebné, ale často režijně odsouzené jen k vyjadřování se v gestu beze slov. Svým výkonem zaujal Jan Vápeník jako nakladatel Ricordi, byl si vědom své důležitosti, dobře se dalo z role vše vyčíst, a tak byl velice jistý a ve hře potřebný.
Giuseppina Streponi, manželka Verdiho, v podání Radmily Urbanové, to byl milý a příjemný zážitek z podání a porozumění jejího vztahu k Verdimu.
Režisérovu práci jsem měl možnost vidět v inscenaci Harwoodovy hry Na miskách vah o velikém německém dirigentu Maestro Furtwänglerovi, kdy hudební doprovod i celé hudební prolínání plnila Komorní filharmonie Pardubice a kdy podtržení ve vypjatých okamžicích hry bylo vyzněním velice účinné a pro diváky srozumitelné. V provedení Chebských sice úryvky z děl operních mistrů hru rozdělovaly, ale nejen zvukově, ale i nepřesným sladěním a hereckým projevem a představení vůbec nepomohly. Byl jsem na první repríze, možná, že představení nebylo ještě zcela zvukově doladěno.
Domnívámse, že pokud byla dramaturgií takováto hra vzata k provedení, pak by stálo za úvahu přizvat nějaké komorní hudební těleso k úryvkům děl mistrů živě, na jevišti v druhém prostorovém sledu.
Chebským se povedlo zajímavé představení, ale počátek hry trpí nepřesvědčivostí a divák se dobírá svého děje až po počátečních rozpacích. Proto i druhá část hry má daleko větší opravdovost, a tím i dopad na přijetí divákem.
O autorovi| JAROSLAV MAKROT, Autor je spolupracovníkem redakce
Regionální mutace| Mladá fronta DNES – karlovarský kraj