RECENZE – Reflex / EX č. 9
Carmen. Černé hluboké oči, z nichž šlehají plameny vášně, temperamentní chůze, havraní vlasy, neukojitelná potřeba lásky.
Jiří Trnka. Režisér hostující v Západočeském divadle v Chebu, jenž se rozhodl zinscenovat tuto látku jako činohru. Komorní představení postavené na „neslušném“ obsahu (jeho tématem je na soudobé mravy nemyslitelný vztah Cikánky a vojáka) je situováno na malou scénu studia d. Málokomu se naskytne pohled do očí nezkrotné Carmen tak zblízka. Chebští tvůrci dali svým divákům tuto nebezpečnou a zároveň velmi lákavou příležitost.
Setmělá scéna v podobě vesnické krčmy, lavice, stoly, v pozadí bar a několik muzikantů. Housle, klavír a kytara jsou sice na oko odsunuty do ústraní, ale právě díky nenásilnému hudebnímu doprovodu nabírá celá inscenace čerstvý vítr. Bujarou náladu španělské horské knajpy podtrhuje veselé tlachání, švitoření a cvrlikání mládenců, žen i dívek. Jako na každé vísce ani zde nechybí starý bard – pamětník, jenž sype z rukávu více či méně zábavné historky. Postava Miguela coby vypravěče se stává důležitým pojítkem celé inscenace. V jeho vzpomínkách se divák vrací do bájné minulosti, kdy se hospoda stala hostitelkou mladé nepochopené lásky. Kamil Prachař ztvárnil svou postavu s přirozenou dominancí,
kdy vhodně volenou intonací a gesty nenuceně posouvá děj kupředu. Všímáme si dramaturgovy hry s časem, který se jako had točí do minulosti, občas zasyčí v přítomnosti a za chvíli se zase vděčně vrací ke Carmeninu hlubokému pohledu do očí Josého.
Inscenace je vystavena především na zpěvech a zavání tak žánrem operety. Pěvecké výkony činoherců ale bohužel patří ke slabší stránce představení. Ačkoliv nemůžeme očekávat výkony operetní, je až příliš patrné, že soubor má od začátku velké problémy už jen se vzájemným sladěním hlasů. O poznání lépe se herci vypořádali s poměrně náročnou choreografií Ivany Dukičová. Obrazy plné bojů nejen o ženino srdce, ale také o vlastní přežití cikánských osadníků se střídají ve svižném tempu, okořeněném o vkusné kabaretní vsuvky. Jednoduchost scény ladí zároveň i s kostýmy, které přesně zapadají do nálady inscenace. Poněkud rozpačitě bohužel působí ústřední dvojice (R. Urbanová a D. Reiner). Značný věkový rozdíl obou aktérů způsobuje, že mohou být bez problémů vnímáni jako matka se synem. Carmen Radmily Urbanové navíc není příliš přesvědčivá. Poměrně křečovitá gesta, snad vyjadřující temperament, tlumí jen pravdivý plamen vášně v očích, o němž dokáže herečka diváky přesvědčit. Ve skutečném slunečním žáru žhavého Španělska se však ocitáme spíše díky Jindřichu Skopcovi, který svého toreadora oživil přiměřenými gesty a pohyby. Škoda tedy, že tak dobře napsaná inscenace se příliš nepotkala s představitelkou hlavní role. Diváci by bývali snáze mohli nahlédnout až na dno ďábelské duše jménem Carmen.
LUCIE FLAJŠMANOVÁ