RECENZE – Mladá fronta DNES – karlovarský kraj
16.01.2006 – PETRA KOSOVÁ, PETRA KUNOVÁ

Chebské divadlo má v repertoáru inscenaci volně inspirovanou knihou Prospera Meriméea

S nadějí mohou divadelní fanoušci vyhlížet ku Západočeskému divadlu v Chebu. Od 1. ledna má soubor nového uměleckého šéfa nabitého energií a také zodpovědného: do práce se pustil s předstihem, a tak už se jeho dramaturgický rukopis objevil v nedávno premiérované inscenaci Carmen nastudované pro klub D.

Jedná se o Carmen volně inspirovanou knihou Prospera Meriméea i libretem a hudbou slavné Bizetovy opery. Bartoš sekundoval v tvůrčím týmu režiséru Jiřímu Trnkovi a scénář k nové inscenaci napsali společně. Opera v činohře? zívnou možná skeptici. Ano, komorní podoba slavné Bizetovy Carmen je docela překvapivá – ale ne nudná! Určitě je třeba zohlednit, že příběh o krásné cikánce zpívají herci, které doprovází muzikantské trio: piano, housle, kytara. Okleštěnou hudební složku výborně doplňují jednoduché rytmické efekty, které obstarávají zpěváci – jako je dupání, tleskání nebo hra na kastaněty. A co se týče zpěvu?

Dobře se povedlo obsadit především Carmen. Radmila Urbanová má příjemně drsnou altovou barvu a dobře zvládá vcelku obtížný part. Je i charismatická; jen je otázka, jestli musí být tak jednostranně hrubá a tvrdá, občas jí schází trocha něhy.

Výborné jsou také obě dámy ve vedlejších rolích Jarmila Šimčíková a Kateřina Pokorná, které s bravurou a nefalšovanou cikánskou vášní mísí parodii i vážnost. Coby cikánky Mercédés a Frasquita si herečky role užívají, nepřehrávají a jsou přirozeným zdrojem komediálních situací. Přesto má chebská Carmen v hudebním vyjádření svoje rezervy -například naivní vesnická dívka Micaela Evy Kukrálové má co dělat, aby prostor komorního divadla uzpívala. Stejně tak se s nelehkým partem někdy potýká Miguel Kamila Prachaře. Ovšem Kamil Prachař pěvecké nedostatky bohatě vynahrazuje hereckou suverenitou. Escamillo Jindřicha Skopce působí mužně zevnějškem, ale jako postava se kostýmem a hereckým i pěveckým projevem drží spíše šaška. Jenže příběh chce Escamilla i jako chlapa.

Pozoruhodná je pouť inscenací Martina Jurajdy, Pedra a pašeráka Pastii. Z nenápadného mužíka je v závěru inscenace zajímavá postava, která víc a víc vábí divákovu pozornost. Vůbec o to neusiluje, a přitom je lákavější, záhadnější a mužnější než Escamillo. To asi nebyl záměr inscenátorů?

Výčet rolí a postav je úplný s donem José Davida Reinera, který s nadhledem, ale nikoli přehnanou karikaturou vtiskuje své postavě charakter naivního, ale vášnivého dítěte. Nejčastěji je dojemný až směšný, ale čím dál víc i smutný a plíživě s ním na jeviště pokaždé přichází delší a delší stín smrti.

Jedná se v podstatě o divadlo na divadle, v hospodě se sejdou štamgasti, nudí se a stařec začne vyprávět příběh, v němž si všichni zahrají. Expozice je trochu nudná a nevyužitá, jednotlivé postavy by o sobě – s pomocí jednoduchých divadelních prostředků – mohly prozradit více. Vůbec je inscenace trochu nevyvážená, někdy divadelní nápady chybí, ale některé jsou moc pěkné a smrt Carmen je skutečným vyvrcholením, silným a působivým divadelním obrazem.

Chebská Carmen si i navzdory výhradám jasně uhájila svoji představu o komorním pojetí jinak výpravné opery. Nevysmívá se lacině předloze, jen se jí s laskavou ironií nechává inspirovat. Výsledek není rozpačitou středoškolskou recesí, ale profesionální, zábavnou inscenací. A má velkou šanci stát se diváky vyhledávaným představením. Právem.