ROZHOVOR – Osobnost regionu – Chebský deník, 23. září 2005
Kamil Prachař ze slavné herecké rodiny (jeho bratrem byl nedávno zesnulý Ilja Prachař, synovcem je člen pražského Národního divadla David Prachař) tento měsíc oslavil padesáté výročí od doby, kdy se profesionálně věnuje divadlu. V Západočeském divadle v Chebu je od jeho založení, s trochou nadsázky se tedy dá říct, že je“ živoucí pamětí“ našeho divadla.
Co vás přivedlo k divadlu?
Samozřejmě rodinné zázemí. Oba rodiče byli nadšení ochotníci (tatínek se dožil 102 let), taky bratr mě hodně ovlivnil. Začínal jsem jako amatér v dramatickém kroužku ve Zlíně, kde jsem se učil strojním zámečníkem. Odtud moje cesta vedla na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění) a po studiu herectví do Beskydského divadla v Novém Jičíně. Tam jsem hrál od roku 1955, pak mě osud odvál do Klatov a odtud už vedla přímá cesta do chebského divadla. A tady jsem od samého začátku – od 1. září 1961.
A Chebu jste zůstal věrný dodnes?
Za to může taky rodina. Po třech letech jsem se tu oženil, moje žena byla zdravotní sestra původně z Českých Budějovic, kde pravidelně divadlo navštěvovala. Divadlu rozuměla a byla mým prvním a největším kritikem. Jí vděčím za mnoho. Díky ní jsem nikdy neměl důvod z Chebu odcházet.
To pamatujete i některá slavná období chebského divadla…
Jistě. O působení režiséra Jana Grossmana, který tu byl v sedmdesátých letech vlastně ve vyhnanství, se mluví rovnou jako o „grossmanovské éře“. Pracoval tu šest a půl sezóny a každá inscenace s ním byla velké dobrodružství. Rád vzpomínám taky na Millerovu Smrt obchodního cestujícího, kterou pro Cheb nastudoval sám Karel Höger. Anebo Anouilhův Skřivánek, kterého režíroval vynikající Luboš Pistorius. Je toho hodně za těch padesát let.
Jaký byl na začátku vztah chebských diváků ke svému divadlu?
Tady byla po válce velmi zvláštní situace, různorodá směsice národností. Chebsko bylo dosídleno Rumuny, Romy, Čechy, do toho tu zůstávaly zbytky německé národnosti. Okolí města bylo na obyvatele chudé, byly to státní statky, malé vesničky. Takže to nebylo jednoduché. Podstatné divácké zázemí tvořily vojenské posádky a pohraničníci, kterých bylo nesrovnatelně víc než dnes. A do toho ještě lázeňské publikum. Takže velmi pestré profesní i národnostní složení obyvatelstva. A vždycky se taky hrálo pro školy. Pro ty hrajeme výraznou měrou dodnes.
Zdeněk Bartoš