Chebský deník | 25.9.2021 | Kateřina Butaki |

Západočeské divadlo v Chebu oslavilo 4. září 60 let svého působení. Oslavy byly velkolepé, ale herci se pilně připravují na nové inscenace a divadelní sezona je v plném proudu. Deník si nejen o tom povídal s herečkou chebského divadla Magdalénou Hniličkovou.

Jak se vám v Chebu žije a hraje?
„Do Chebu jsem jezdila už jako malá holka za babičkou a dědou, takže jsem se vlastně vrátila skoro domů. Ale to pro mě bylo spíš jen panelákové sídliště, kde babička žije, takže mi k srdci nijak zvlášť nepřirostlo, to až teď. Bydlím v historické části města a jsem tu nadšená. A velkou radost mám i z divadla, ne každé město má to štěstí na takhle vstřícné publikum. Myslím, že to divadlu muselo dát spoustu práce, si své věrné příznivce vychovat. To se potom hraje jedna radost. Věřím, že nás příznivci ani v téhle prapodivné době neopustí. A my pro ně budeme rádi hrát do roztrhání těla.“

Na kterou roli nejradši vzpomínáte?
„Ještě jsem toho tady tolik neodehrála, abych mohla na nějaké role vzpomínat, ale moc těžko se mi bude loučit s Gerdou ve Sněhové královně. Nejen proto, že to byla má první spolupráce s Chebem, a to ještě pod hlavičkou Karlovarské činohry, ale hlavně proto, jak moc mě baví a jak mi přirostla k srdci. A na loučení s Monou z Geometrie domova se mi ani myslet nechce, to bude asi hodně bolet. Jenže pomíjivost je podstata divadla, bez ní by to nemělo to kouzlo.“

Máte nějakou vysněnou divadelní roli?
„Kdysi jsem si hrozně přála hrát Mášu v Rackovi, i když mi můj vedoucí ročníku říkal, že jsem spíš Nina. Ale když mě tahle hra nepotká, tak z toho skákat z okna nebudu. Snívám o každé roli, která mě má čekat, to těšení se na nové zkoušení je nejlepší. Snažím se mít ráda všechny ty své holky. Nebo i chlapy, když už je mám náhodou hrát. Když na to přijde, hrajete s vděčností i zvířátka. Já jsem třeba expert na Berušky.“

Co děláte, když nehrajete?
„Zkouším, spím, jím čokoládu, koukám se s přítelem na seriály, učím se texty do divadla, docela ráda vařím, něco si přečtu a také jím další čokoládu, starám se o své stařečky, dám si malého rumíka a víc čokolády. Toho času totiž mezi hraním a zkoušením zase tolik není. To bych jinak po té čokoládě skončila s cukrovkou.“

Co vám dalo nebo vzalo studium na vyšší odborné škole herecké?
„Asi jako každá škola, mi „voška“ dala a vzala pár iluzí. Ale vzpomínám na ni ráda, určitě mi otevřela spoustu dveří a příležitostí. Díky ní jsem se mohla potkat se skvělými lidmi. A zároveň mi při studiu umožnila pracovat i na mimoškolních projektech. Mohla jsem třeba hostovat v Městském divadle Mladá Boleslav nebo být na stáži v mezinárodním pohybovém divadle Farma v jeskyni. To pokládám za obrovskou výhodu, na jiné škole by mi to nejspíš neprošlo.“