Divadelní noviny č. 13 | Jiří Landa |
Inscenace Odysseus Josefa Kačmarčíka, který spolu s dramaturgyní Martinou Pokornou rozsáhlý Homérům epos také zdramatizoval, měla poněkud dobrodružnější genezi. Původně ji měl v Západočeském divadle v Chebu nastudovat jiný režisér. Po jeho odstoupení navíc práci přerušila koronavirová pandemie, přičemž finišující zkoušky probíhaly za přísných hygienických opatření, stejně jako premiéra a první reprízy.
Odyssea skýtá nepřeberné množství možných výkladů, navíc je při dramatizaci takto objemnéno eposu nutné vybrat pouze některé jeho části. V Chebu se rozhodli jít cestou rodinné podívané, která by divákům odlehčenější formou přiblížila Odysseovo bloudění při návratu z Trojské války i hledání odpovědi na otázku, proč stále zůstává v nelibosti bohů.
Inscenace přitom začíná až v závěru Odysseova desetiletého strastiplného putování domů za ženou Pénelopé. Když jeho loď ztroskotá v bouři, již na ni seslal bůh Poseidón, ocitá se na dvoře Fajáků a v retrospektivním vyprávění se ohlíží nejen za svými mnohými zastaveními, ale vzpomíná též na skončení Trojské války. Škoda jen, že na několika místech se v herecké akci zbytečně doslovně opakuje již řečené.
Tvůrci postavu Odyssea obsadili hned dvěma herci. Zatímco staršího, životem již značně poznamenaného Odyssea ztvárňuje Jindřich Skopec, do jeho mladšího a poněkud energičtějšího já se vtělil Petr Németh. Skopec jako vypravěč příběhu zůstává dění na jevišti stále přítomen, a je tedy přímo konfrontován se sebou samým v různých životních obdobích svého bytí.
Vzhledem k výpravnému rodinnému pojetí inscenace se na výpravě Jána Tereby nešetřilo. Středobod scény tvoří bazén s vodou a železnou konstrukcí lodi, s níž lze manipulovat. Působivé jsou též výpravné kostýmy, ale především hudba a zvukový design Ondřeje Gáška, jenž podobě jako scénograf vychází z principu tří živlů – ohně, vody a větru. S nimi se v inscenaci kontinuálně, efektivně, ale i efektně pracuje. Celek podtrhuje nelehká choreografie Ivany Dukić, která s herci pracovala déle, než předpokládala. Po uzavření hranic totiž nemohla odcestovat domů do Srbska.
Ačkoliv jde o inscenaci výsostně ansámblovou, je nutné zmínit jména dvou mladých herců Daniela Mišáka a Jana Hannyho Firla v rolích Odysseových průvodců. Jejich fyzické nasazení hraničilo po celé stominutové představení, hrané bez pauzy, s maximem možného. Kromě svých rolí mají totiž na starosti technické přesuny rekvizit, především pak samotné lodi, navíc téměř celou dobu hrají v promočených kostýmech… S udržením rovnováhy na kluzkém jevišti herci sice měli občas potíže, nicméně voda zde má jako hlavní atribut zjevné opodstatnění.
Do inscenačního tvaru jsou velice přirozeně zakomponovány loutky, které slouží zejména ke ztvárnění mytických postav a potěší především dětské diváky. Manipulaci s nimi zajišťují mimo jiné i na bázi černého divadla technici, jejichž práce je v tomto případě snad ještě náročnější než ta herecká. Není proto divu, že mají i vlastní děkovačku.
V Západočeském divadle vznikla sympatická rodinná inscenace, která i přes některé až příliš doslovné režijní prostředky dětským diváků atraktivní formou přibližuje jedno ze základních děl světové literatury. Těm dospělým zase skýtá příležitost oprášit si možná už i pozapomenuté znalosti. Na zhlédnuté repríze doslova nedutala ani jedna ze zmíněných skupin diváků.