Divadelní noviny 5 | 8.3.2022 | Jana Soprová |

Můj romantický příběh skotského dramatika D. C. Jacksona (*1980) vtipně, i když s trochou hořkosti konfrontuje reálný život a iluze třicátníků, kteří se (ne)snaží najít partnera pro život. Že se nejedná o pouhý bulvár, by snad mohl signalizovat fakt, že téměř všechny Jacksonovy hry byly poprvé uvedeny na Edinburgh Fringe Festivalu. U nás byl jeho snad nejúspěšnější text z roku 2010 (ve zdařilém mluvném překladu Jakuba Škorpila) inscenován už osmkrát. Nejnovější verze ze Západočeského divadla v Chebu se nyní dočkala pražské premiéry v Divadle v Celetné.

V dnešní pragmatické době lze stěží napsat skutečně romantickou komedii s nasládlým happy endem, kde lásce dvou mladých lidí brání vnější okolnosti. Nepřízeň osudu dnes v zápletkách nahradil boj s vlastním egem a neochota přistoupit na staletí zaběhnutá pravidla. Ostatně vzorec ze života singles, tedy svobodného mladého muže, který si příležitostně užije, ale nechce se vázat, a mladé ženy, jíž po třicítce začínají biologické hodiny zdivočele tikat, je dnes patrně nejběžnější charakteristikou vztahů. Můj romantický příběh začíná ve chvíli, kdy jednatřicetiletý Tom přichází do nového zaměstnání, seznamuje se s Amy a téměř proti své vůli si s ní „začne“. Vztah hodnotí spíše skepticky a vůči partnerce je až nepřiměřeně kritický – ve srovnání s jeho idealizovanou pubertální láskou Alison prostě nemá šanci uspět. Stejně to ovšem má i Amy, o pár let starší, která má hlavně ze společenských důvodů pocit, že je třeba „někoho mít“. Byť ji Tom v mnoha věcech rozčiluje, ba je jí chvílemi odporný, je ochotna odpouštět. Budování vztahu funguje na klasickém půdorysu od expozice až po katastrofu. Autor sice ponechává konec lehce rozmlžený, takže každý z diváků si jej může interpretovat po svém, k happyendu má ovšem daleko.

Režisér Zdeněk Bartoš obsadil do hlavních rolí Jana Hannyho Firlu a Magdalénu Hniličkovou, kteří s přehledem zvládají trapnost svých postav a dokážou prodat pointy dialogů i vnitřních monologů. Další postavy kolegů z kanceláře a předchozích lásek protagonistů s hravostí a smyslem pro detail obstarávají Pavla Janiššová, Stephanie Van Vleet a Pavel Richta. V miniatuře dokážou obsáhnout velmi výmluvně celou škálu charakterů a při přechodech z role do role si vystačí se změnou pokrývky hlavy, drobným gestem či grimasou.

Interpretace konvenuje textu, přiznaně se využívají klišé à la Hollywood včetně zpěvů a tanců a snových návratů do minulosti v kombinaci s výraznou nadsázkou včetně zcizování podle Brechta (oba hrdinové kromě dialogů vedou vnitřní monology, glosující situaci a chvílemi komunikují přímo s publikem). Občasné přehánění, „tlačení na pilu“ lze zahrnout do konceptu, diváci ochotně spolupracují a vtipné pointy odměňují smíchem či potleskem. Zpočátku se tempo rozjíždí zvolna, ale postupně akceleruje a po většinu představení se jede na plný plyn. Zároveň je příběh vyprávěn cudně, bez naturalismů – sex je pouze naznačen a nezapomenutelným zážitkem je klipovitá hitparáda, v níž Amy a Tom vzpomínají na své dřívější lásky.
I zpočátku dosti banálně působící scéna – neutrální stěna s dvojími dveřmi, pár židlí a stůl – se nakonec ve své
nenápadnosti ukáže funkční, protože dává dostatečný prostor k herecké akci.

V porovnání s předchozími intepretacemi (například v Divadle Petra Bezruče nebo Divadle pod Palmovkou) chebská inscenace více akcentuje vztahová klišé, která máme v sobě, prožíváme je a zároveň se jim vysmíváme. Nebojí se trapnosti ani humorné
nadsázky a možná i proto diagnózu třicátníků ukazuje velmi autenticky a přitom zábavně.