Pojď ke mně, Kaji, láká Sněhová královna

Hudba „rockujícího“ Jindřicha Čížka bývá označována jako dětský punk. Jak byste ten žánr charakterizovala vy a co mu říkáte?

Ano, když se řekne muzikál – určitě si každý představí diametrálně odlišnou hudbu než tu, kterou máme my ve Sněhové královně. Myslím si, že dětský punk je trefné označení. Ono by taky málokteré dítě chytlo třeba jazzové, kabaretní Chicago, že?

Vy se se svým zpěvem dostáváte na pomezí opery. Potřebovala jste nějakou zvláštní hlasovou průpravu?

Snažím se udržovat svou hlasovou průpravu celoročně, celoživotně. Stále dojíždím ke svému profesorovi na zpět, panu Tomášovi Berounovi, který mě učil ještě na konzervatoři. Připravuje mě jak na mé pěvecké role do divadla, ta i na mé vlastní hudební projekty. Takže odpověď zní: žádnou zvláštní hlasovou průpravou jsem neprošla.

Co je na vaši roli nejtěžší?

Řekla bych, že scéna, kdy lákám Kaje do svého království. Zpívám, mám 10 centimetrů vysoké podpatky a do toho na nás padá „sníh“, což ale ve skutečnosti není nic jiného než taková koupelová pěna. Někdy jí padá vážně hodně, takže se snažím soustředit, abych ji moc nevdechla a nezačala se tím dusit, to se pak těžko mluví a zpívá.

Co je na roli nejzábavnější?

Tak asi to, jak moc takovému žánru a roli sluší stylizace.

Jací jsou dětští návštěvníci? Překvapí občas nějak?

Překvapují neustále a vždycky moc mile tím, jak se vžívají po svém do děje, svými reakcemi. Ano, vzpomínám si na jednu reprízu, kde Kaj vyzve děti, ať mu pomůžou vybrat píseň, kterou by si mohli všichni společně s Gerdou zapívat a z publika se ozve: „Prosím Gangnam style!“

POHÁDKA PLNÁ PŘEKVAPENÍ

Muzikál o dospívající Gerdě a Kajovi je určen především pro děti. Také proto v něm nejlépe fungují scény či skeče, ve kterých se herci na malé diváky obracejí. A tak zatímco když sněžný čert v úvodní scéně vyhrkne své „Bll blll“, dospělí se jen pousmějí, děti doslova řvou blahem. Po počátečním ostychu publika dokáže Petr Németh v roli jakési princezny rozjet děti tak, že si s ním pokaždé zpívají jeho slova: „Jsem tak nóbl, nóbl, nóbl“.

Na řadu ale přijdou samozřejmě i vážnější motivy, hlavní téma je přece jen až ledově vážné. Jenže i to může mít své limity. A tak se při jednom z představení stane, že během nejdramatičtější scény, kdy je Gerda na pokraji zhroucení a musí překonat obrovské obavy, že se jí nepodaří vysvobodit Kaje, probíhá malé drama i o několik metrů vedle, v hledišti. „Já chci čůrat,“ ozvala se v nejvypjatějším okamžiku. Představení pro děti je tak překvapivé dvakrát. Jednou díky režijnímu pojetí Michala Háby, podruhé díky nevyzpytatelnému publiku.