Herec má stále nahozený háček, říká Daniela Šišková

V novele, kterou jste si vybrala pro monodrama, loví stařec tři dny pět a půl metru dlouhou rybu. Jak jste na tom v tomto ohledu vy? „Popravdě jsem poprvé rybařila před třemi týdny na svatbě, kde jsem chytila malého okouna.“

Ve slavném díle nefiguruje dívka, ale chlapec. Jaká je vlastně vaše role? „Není to tak, že bychom vyměnili chlapce za dívku. Chlapce jsme víceméně vyškrtli. Dívka je takovým vypravěčem, stává se také mořem i tím, co je v něm, například právě onou pět a půl metru dlouhou rybou.“

Jak moc se drží hra originálu? „Na začátku nám sloužil spíše jako podmět pro asociace, inspirovala nás hlavně autorova poetika. Během zkoušení jsme ale zjistili, že nám příběh z knihy roste zázračně pod rukama.“

A co postava starce? „Toho znázorňuje loutka.“

Jak se vám s ní hraje? „I když mám s loutkami zkušenosti z Katedry Alternativního a loutkového divadla, je to velká dřina. Práce s ní je pro mě příležitostí dostat se k loutce i v chebské činohře. S loutkami jsem se tu potkala také ve Fimfáru a v Cejchu.“

V upoutávce hry se píše o dívce, která se na západním pobřeží Čech vydává na svou nejdobrodružnější plavbu? Jak moc je děj autobiografický? „To je spíše myšleno jako mé osobní dobrodružství. Ne, že bych začala s rybařením. Pouštím se také do něčeho, co je mi skoro neznámé, do monodramatu.“

Není herectví také tak trochu napínavý, ale nejistý lov? „Je to tak. Hemingway napsal starci krásnou větu: Rybaření mě zabíjí, právě tak, jako mě drží na živu. Stejné je to i s divadlem. Je to něco, bez čeho nemůžu žít i něco, co mě může udusat. Herec má neustále hozený háček a čeká, až chytne svou velkou rybu.“

Co rozhodlo o volbě námětu? „Měla jsem volnou ruku, co si vybrat. V textech, které jsem si pročítala, jsem se buď nemohla najít, nebo se role nehodily k mému věku. Mezitím jsem se dostala k Hemingwayovi, kterého jsem měla doma na poličce. I když v jeho novele Stařec a moře se dívka nevyskytuje, nebyl problém ji do inscenace nasadit a dát ji nějaký rozměr. Bavilo mě vymýšlet různé obrazy a scény. Snažím se najít způsob jak animovat moře, rozehrávat sítě, nebo jak vodit starce.“

Kolik stránek textu jste se musela naučit? „Představení bylo nejprve němé, hodně obrazové – výrazové a pohybové. Poté jsme přidali i vybrané texty z knihy, ale jsou jich všeho všudy jen tři stránky a objevují se jen na několika místech.“

V Chebu patříte k nejnovějším členům souboru. Jak jste se sem dostala z Brna, odkud pocházíte? „Je to mé první angažmá. Nabídl mi ho ve čtvrtém ročníku na DAMU režisér Zdeněk Bartoš bez toho, že bych o sobě dávala nějak vědět. To byl pro mě velký impuls, abych tu nabídku přijala. Studovala jsem v Praze, to už je skoro stejně daleko do Chebu jako do Brna.“

Jaký byl váš profesní začátek? „Začala jsem zkoušet už v dubnu před začátkem minulé sezóny. Nastupovala jsme s Liborem Stachem a přebírali jsme role za dvě herečky a jednoho herce v celkem šesti hrách. Role herečky Diany Tonikové jsme si rozdělili mezi sebe. Přebírala jsem role po Kláře Štěpánkové, která odjela do Vietnamu. A do toho jsme měli šest premiér. Bylo toho na začátek hodně.“

Která z rolí je vám nejbližší? „Je jich více, ale nejoblíbenější bude asi Naďa ve Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší, která byla moji první velkou rolí v chebském divadle. Toto představení mám moc ráda, bohužel nás ale už 17.listopadu čeká derniéra.“

Která byla nejnáročnější? „Suzan v Divotvorném hrnci, ta byla nejnáročnější pohybově. Navíc jsme si při přezkušování role ve Snu čarovné noci, což bylo naopak textově nejnáročnější, udělala výron a chodila chvíli o berlích. Tím se mi přerušilo přezkušování a ještě i skoro všechny reprízy Hrnce jsem tančila obandážovaná a nemohla protnout nárt a pořádně doskakovat na nohu.“

Jak se vám hrálo v Cejchu, který jste uváděli v zaniklé sudetské obci Königsmühle poblíž Klínovce? „Krásně. Venku hraji celkem často, tak jsem to uvítala. Diváci hru přijali výborně, zážitek z magického večera mi ještě završila padající hvězda, kterou jsem viděla, když jsem odcházela.“

Hrajete ještě jinde než v chebském divadle? „Máme generační soubor 11:55, který jsme vytvořili v našem ročníku na DAMU, kde je nás 12. Hrajeme dvakrát, třikrát měsíčně na Jatkách 78 v pražských Holešovicích dvě inscenace přenesené ze školního divadla Disk: Regulace intimity a Hodní chlapci, dále nově nazkoušené Střepy a chlebíčky. Nové věci už ale vzhledem k plnému úvazku v Chebu nemohu zkoušet. Dále hraji v představení Fraška aneb O Dušanově duší v souboru Spektákl. Jedná se o venkovní pouliční představení, se kterým často hostujeme a v létě kočujeme po různých končinách. A občas nějaké ty „nárazovky“, teď mě čeká scénické čtení v Akropoli.“

Máte nějakou vysněnou roli? “ Ano, jsou role, které mě lákají, například postava Emílie Marty ve Věci Makropulos, ale na tu je pro vzhledem k věku ještě brzy.“