Prolomit francouzské ledy
Respekt 15. 4. 2013
V Chebu zbytečně maskují, že sahají po odvážném repertoáru
Pokud nebudeme počítat módní Yasminu Rezu, neobjevují se hry současných francouzských autorů na českých scénách zrovna často. Některá ve Francii veleúspěšná jména dokonce zůstávají v českém prostředí téměř neznámá. Například dramatik a režisér Joël Pommerat (1963) – navzdory dlouhé kariéře, několikaleté spolupráci s Peterem Brookem nebo předloňské, nejrůznějšími cenami ověnčené autorské inscenaci Ma Chambre Froide (Moje mrazírna), již uvedl v pařížském divadle Odéon.
Zákony, které nelze obejít
Prolomit ledy není hra, jež by se inscenátorům otevírala úplně jednoduše. Přináší řadu komplikovaných témat, spletených s použitím jistého násilí do jediného příběhu. Ten přitom na první pohled vyhlíží téměř anekdoticky. Úspěšný, protivný a tvrdý podnikatel zjistí, že trpí nevyléčitelnou chorobou, a rozhodne se přepsat veškerý majetek na své zaměstnance. S jedinou podmínkou – že secvičí divadelní inscenaci, v níž bude protagonistou. Téměř celý děj se pak odehrává v „zákulisí“ supermarketu, kde se skupinka pracovníků a současně nových vlastníků snaží s novou situací vyrovnat, a přitom udržet všechny své podniky v chodu. Záhy zjišťují, že hezké představy o vstřícnosti k zaměstnancům jsou jedna věc a ekonomické zákonitosti věc úplně jiná.
To je však jen svrchní rovina. Hlavní siločáry hry se protínají v postavě prodavačky Estelle, andělsky vlídné, ochotné pracovat do úmoru, vždy připravené všem pomoci – a ještě k tomu tajně zamilované do zlého šéfa. Proto se stává únavně zarputilou režisérkou divadelního kusu, pro jehož zdar se dokonce rozhodne příležitostně převtělovat do postavy „zlého bratra“, jenž brutálním násilím srovná do latě všechny nespokojence. Když se ukáže, že právě takové metody přinášejí výsledky, začnou kolegové „zlého bratra“ nasazovat i v obchodních záležitostech; stejně jako když dříve zneužívali vstřícnost samotné Estelle.
Vzniká nepřehledný propletenec, ve kterém se míhají groteskně vyhrocené sociální motivy, nejednoznačné úvahy o odpovědnosti vlastníka majetku či o hrozbě ztráty sebe samých; a také téměř mysticky pojatá otázka, zda může divadlo někomu změnit život. Úhelným kamenem se přitom zdá být téma spolupobývání dobra a zla v duši jediné osoby. To ostatně závěrečná promluva hry shrne s téměř ibsenovskou názorností: „Protože nemůže změnit svůj život, chce prý Estelle dál a dál měnit životy ostatních, prý že Estelle víc než cokoli jinýho miluje konání dobra, ale taky že rozhodně je možná především velice zamilovaná do zla.“
Nebojte se, je to legrace
Když už si v Chebu vybrali takto komplikovanou hru, je ovšem s podivem, že se režisérka vydala cestou nejmenšího odporu. Proti Estelle, kterou Radmila Urbanová hraje jako postavu napůl děvčátkovsky naivní
a napůl utrápenou světici z jiného světa, staví Petrželková skupinku vcelku banálně komediálních figur. Důvod se zdá zřejmý: pokud se divákům nechce tápat v nepřehledných zákoutích hry, mohou se bavit přímočarými karikaturami buransky zlého šéfa a jeho lumpenproletářsky vyhlížejících zaměstnanců. Znamená to však i berličku pro herce, kteří pohodlně setrvávají u nenáročného univerzálního figurkaření. S čestnou výjimkou Jindřicha Skopce, jenž místo vnějškové nápodoby nasadil v roli vietnamského zaměstnance neproniknutelný úsměv a obdařil „pana Vú“ tajemstvím, které vydrží až do konce představení.
Celkově to však s hlubšími vrstvami hry příliš nevychází. Po přestávce se sice stále častěji objevují obrazy, které počáteční legraci narušují, nejsou ale natolik silné, aby inscenaci vyvedly ze zajetí chytlavých karikatur. Tím spíš, že režie zůstává u poněkud názorných postupů na způsob kříže v ostrém protisvětle nebo ilustrativně temné hudby. Výsledkem je zvláštní paradox: Západočeské divadlo odvážně zařadilo na repertoár komplikovanou temnou hru, jenže inscenace jako by se snažila sympatickou odvahu co nejvíc zamaskovat.