Když poslankyně KSČM pěje…

Ve hře Horáková, Gottwald se Steigerwald znovu zabývá svým celoživotním tématem – hořce a výsměšně proniká k podstatě mechanismů moci, k jejímu cynismu a nekonečné zvůli. Poprvé text nastudovala Viktorie Čermáková v holešovické La Fabrice, která tehdy ještě byla syrovým prostorem se zbytky slévárenského provozu, což v mnoha ohledech s dějem dobře ladilo. Byla to inscenace, jež vyzařovala nepřehlédnutelnou energii a mohla se i opřít o skvělé výkony Evy Salzmannové (Horáková) a Jiřího Štrébla (Gottwald). Přesto v paměti trochu přetrvává dojem tvarové neurčitosti – i když inscenace směřovala k černé grotesce, chvílemi ulpívala ve zbytečném psychologickém realismu.

Infernálně šantánová červeň báječně sedne

To Šimon Dominik v Chebu od první minuty inscenaci buduje jako obludný kabaret, sevřené formě prospívá i to, že se hraje bez přestávky. Téma se prostě vyloupne jako zralý plod ze slupky. Režie dodržuje zvolený rámec důsledně, a tudíž v něm pro zesílení účinku může bez obtíží „střídat žánry“. Takže chvílemi se dění podobá lidové operetě, pak zase estrádě a dryáčnické satiře, ale kupodivu stejně dobře sedne i velkooperní stylizace – to když poslankyně KSČM Marta Semelová přijde v rudé říze a s operní manýrou zapěje svou řeč nad Gottwaldovým hrobem a procítěně zakváká, že únor 1948 byl významný mezník v naší historii, který zahájil sociálně a ekonomicky nejúspěšnější období. Člověk na to zírá a už si skoro neumí vybavit, že tohle kdysi bylo vážně míněno skoro v každém projevu.

Steigerwaldově způsobu jevištní montáže tenhle přístup ohromně svědčí, zejména pak jeho hře s časovými rovinami, paradoxy a kontrasty. Jako každý správný kabaret má i tenhle svůj hudební pandán – je jím podnětná směska od Stalinovy zamilované písně Sulika přes budovatelské písně až po Poupata Michala Davida. Ty budovatelské jsou moderně přearanžované: někdy i trochu zrapované a zjazzované nebo upravené do zvláštní, záměrně skoro disharmonické voicebandové podoby. Sbor je sestaven z jakýchsi barových animírek: mají rudé róby, dlouhé mihotavé řasy, ústa do srdíčka, síťované punčochy. Ty má ovšem i Anežka Hodinová Spurná, a k tomu ještě na čapce něco jako péro z čajky (rudé – jak jinak) Starou alibistku, vždy ochotnou se přizpůsobit, v působivé zkratce vystihla Jarmila Šimčíková. Kostýmům vůbec dominuje infernálně šantánová červeň.

Režie vytvořila na jevišti společný komorní prostor pro herce a diváky. Nahoře na oponě je upevněna věta z Einsteinovy prosby ke Gottwaldovi, kde jej žádal o milost pro Miladu Horákovou. Věta je příznačně vyvedena v azbuce. Na tazích pak ještě visí bankovky s příslušnými státníky Masarykem, Hitlerem, Stalinem, Gottwaldem…

Zvykli jste si a svět se nezbořil 

Jinak se hraje s minimem dekorací, jen pár starodávných rozhlasových přijímačů, na kterých se občas sedí. A velký indiánek, v němž je komicky ukryta kamera – všudypřítomné „kremelské oko“, které sleduje manžele Horákovy jako klíčovou dírkou a pak promítá jejich obraz na zavěšené projekční plátno. Ale v středu zájmu tohoto oka se ocitne i moderátor, hlavní kabaretiér a dirigent této pokleslé a vulgární podívané.

U Steigerwalda je to Emil, bavič, zde se postava jmenuje přímo EFB. V Dominikově inscenaci je ale víc obětí než tím, kdo aranžuje sólo výstupy a masové scény. Výtečně ho hraje Diana Toniková, v rajtkách a vysokých holínkách, v červené vestičce, s dozadu ulíznutými vlasy a s napůl klaunsky zabíleným obličejem je pitoreskní a tristní figurou, která stále vyvíjí neuvěřitelnou energii, aniž by v konečném výsledku mohla cokoliv ovlivnit.

Další skvěle vystiženou rolí je Klement Gottwald. V podání Pavla Marka vyhlíží skoro neškodně, takový milý křupan, bodrý a žvavý strejc, čertík z krabičky. Ale taky ubožák a posera. Má na sobě rudé sako z koženky a spiklenecky juká do publika, pak se zase kroutí a vymlouvá sám před sebou. Mimořádně vyvedená je pak scéna u táboráku, kde si se dvěma poručíky a generály Jardou (Jindřich Kotula) a Joskou (Petr Vydarený) opéká indiánky jako buřty na klacku a vzájemně proti sobě intrikují. Střídavě jeden odchází, další dva močí do ohně a šijí na sebe habaďůru. Nádherně rozfázovaná groteska je korunovaná příchodem Lenina jako kabaretiéra v cylindru a s hůlčičkou. Po celém tom jarmarku, balábile, směšném výprodeji morálky a řezavé grotesce přichází zvláštní zklidnění, kdy Milada (Eva Navrátilová se z této šklebivé komedie typů záměrně vyděluje příjemným civilismem) tichým hlasem oslovuje svou rodinu a své pozůstalé, opona se před ní rozhrne a ona kráčí do středu hlediště k bílému světlu. Je to zvláštní střih, ale vychází, protože si k němu režisér dokázal vybudovat cestu. A pak už jen stačí, aby Gottwald potměšile zamrkal a ironicky „plivl“ do publika své: „A je to, Einstein. Zvykli jste si, svět se nezbořil…“
Skoro to vypadá, že v mladém Šimonu Dominikovi našel Steigerwald svého režiséra. Takového, který chápe, co výlučný styl jeho her potřebuje, a vidí vše svěžím nezatíženým okem. A to není úplně marné zjištění.

***

Karel Steigerwald: Horáková, Gottwald

Režie: Šimon Dominik Dramaturgie: Marta Ljubková Scéna: Karel Čapek Kostýmy: Jana Špalová Hudba, aranžmá: Matěj Kroupa Západočeské divadlo Cheb, premiéra 15. 6.