Panorama okraje
Nový prostor 23. 5. 2012
Západočeské divadlo v Chebu na počátku letošního roku uvedlo v české premiéře hru německé dramatičky Dey Loherové Zloději, která byla loni představena českému publiku v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Dea Loherová je uznávanou autorkou divadelních her, jež zkoumají současnost s důrazem na její neduhy, na sociální otázku a na zkušenost svobody. Její dramata u nás příliš uváděna nebývají.
Ztraceni v prostoru
O to více překvapí, že jedno z nejnovějších právě hrají na prknech Západočeského divadla v Chebu. Tedy v divadle, které se neprofiluje jako sociálně-kritické či programově uvádějící divadelní novinky, ale je divadlem oblastním (v jehož dramaturgii obvykle nalezneme „spolehlivé“ autory, známé klasické tituly a nějakou tu seriálovou hvězdičku v hlavní roli). Přesto se pod vedením uměleckého šéfa Zdeňka Bartoše v posledních letech vydává vstříc novému navzdory možnému diváckému nezájmu.
Tvar inscenace, v níž se několik zprvu nesouvisejících příběhů postupně začíná proplétat, spojovat a vzájemně osvětlovat, připomíná postupy, které známe například z filmové trilogie mexického filmaře Alejandra Gonzalese Iňárritu. Setkáváme se s převážně tragickými až lítostivými lidskými osudy, s postavami na okraji společnosti, které nejsou s to žít své vlastní životy.
Scéna chladné tovární konstrukce objímá veškeré dění. Charakteristická je neschopnost odejít z prostoru, který je možná viníkem všech tragédií. Postavy se přese všechnu snahu nepohnou z místa, utíkají pouze promítáním diapozitivů, ale stále čekají na jednom místě na spásu. Všechny se pokoušejí vyrovnat s pocity nejistoty, samoty a opuštění. Vrženy do tíživé svobody prchají sami před sebou k jiným lidem, do jiných zemí nebo umírají. Spojeny neschopností hrát své životní role, kterým nerozumí, jsou vedeny z nicoty a všednosti přes heroické, manické stavy k vystřízlivění a nové rezignaci.
Necituj mě, prosím
Zvláštním prvkem v herecké práci je občasné zcizování, kdy herci vystupují ze svých rolí, aby „přečetli“ scénickou poznámku ke své postavě či popsali z pohledu třetí nezúčastněné osoby (nebo vnitřního hlasu), co jejich postava říká. Tento odstup, který se ale v průběhu představení bezdůvodně vytrácí, je kombinován s realistickým autentickým herectvím. Přes všechnu snahu o zvláštní výtvarné, hudební či herecké ztvárnění zůstává na prvním místě text (v překladu Petra Štědroně). Jeho náročnost a mnohovrstevnatost nabízí režisérovi interpretační možnosti. Petr Štindl s dramaturgyní Martou Ljubkovou si našli svůj prostor v práci se symboly. Ať už jde o hlavy vlků, které střídavě dlí na hlavách postav, když by se snad na chvíli mohly stát někým, kdo změní dané bezvýchodné rámce, či o pomeranče znovu a znovu dávané otci na přilepšenou v domově důchodců.
Zmiňované spojování a proplétání příběhu však celému divadlenímu kusu ubírá na působivosti, zápletky a sbližování jednotlivých osudů působí nuceně. Místo toho, aby dále rozvíjelo a prohlubovalo dějovou linii, ji tak rozbíjí. Počáteční působivá fragmentárnost se proměňuje v podivný spletenec, který uhýbá od sociální otázky a přináší s sebou neprohlédnutelný zmatek a spoustu bezúčelných úmrtí.
Západočeské divadlo v Chebu nasazením hry Zloději do svého repertoáru bezpochyby udělalo velký krok vpřed. Má ambice překročit hranice „oblasti“ a stát se po dlouhé době opět scénou, které bude přitahovat diváky toužící po kvalitní inscenaci.