Do Chebu se jezdilo zdaleka

Tato kniha nepochybně přesahuje pouhý slavnostní almanach. Je to dáno už specifickým charakterem Chebu jako města evropských dějin i městského státu, jehož ráz je od 11. století určován kolonizací ministerialitou, tj. služebnou nižší šlechtou na území římské německé říše. Eger (Cheb) je spojen jazykově (byť „egerlandština“ je řeč velmi osobitá) i kulturní atmosférou až do roku 1945 s německým prostředím a vlivem. Takže sáhla-li kniha až k počátkům divadla v Chebu v 15. století a sleduje-li divadelní život města do 20. století, musela tuto jeho německou tradici uchopit jako přirozenou součást chebských divadelních dějin. Stává se tak dílčím příspěvkem k formování té etapy současného českého divadelního dějepisectví, která stojí před úkolem popsat dějiny divadla na území českého státu ve všech jeho národních (jazykových) podobách. Kniha vychází tomuto požadavku vstříc i tím, že je dvojjazyčná; český text je v úplnosti přeložen do němčiny, takže kniha se jmenuje také Egerer Theater Geschichte.
Ve druhé polovině je větší část knihy věnována profesionálnímu českému divadlu v Chebu. Probírá poměrně podrobně každou sezonu. Projde-li ovšem čtenář všemi těmi sezonními zastaveními, začne se mu rýsovat zajímavý a pozoruhodný příběh jednoho činoherního oblastního divadla – ostatně také je zřídil Krajský národní výbor v Plzni pod názvem Krajské oblastní divadlo v Chebu. Vzniklo výsostně politickým rozhodnutím v době, kdy se už oblastní divadla nezakládala, ale spíše rušila. Na nejzápadnější výspě Čech mělo manifestovat velikost socialistické kultury. Koneckonců, od jisté doby se nikoliv náhodou jmenovalo Divadlo Pohraniční stráže, což říká téměř vše.

Leč zcela paradoxně se od sedmdesátých let minulého století chebské divadlo stává jakousi kolonií vyhnanců, kteří nesměli v časech normalizace pracovat v jiných divadlech. Je to zajisté nemalá zásluha dvou tehdejších „osvícených“ ředitelů, ale možná v tom hrála roli i poloha oné jakoby vzdálené varty na hranicích. Angažmá v Chebu připomínalo – jak říká v knize jeden z těch, kteří v tomto vyhnanství působili – „Sibiř… ale krásnou“. Vyvrcholilo to nástupem Jana Grossmana v roce 1973, jehož tvorba učinila tehdy z Chebu s definitivní platností jedno z předních českých divadel. Na jeho vynikající inscenace se pravidelně a zdaleka jezdilo.

Právem jiný z příslušníků této skupiny ve vzpomínkách na své chebské působení prohlašuje, že „Cheb se stal místem divadelních vyhnanců, místem zcela specifickým a originálním a dodnes volá, zatím marně, po historicko-teatrologické studii“. Takovou studií Historie chebského divadelního života 1410–2011 není. Ale učinila v tomto směru první důležité kroky a k tomu názorně demonstrovala, co všechno může přinést české divadelní historiografii zkoumání a analyzování osudů jednotlivých divadel v konkrétním prostředí jejich aktivity. V mnohém se tak rozšíří, upřesní a zřejmě i poopraví zatím v hlavních a leckdy v dost hrubých liniích načrtnutý obraz dějin českého divadla od roku 1945.

V tomto kontextu je to proto kniha dvojnásobně záslužná: vypráví nejen o chebském divadle, ale také svým způsobem otevírá přinejmenším témata, která se naléhavě rýsují před historiografií českého divadla.

JANA MACHALICKÁ, Lidové noviny