Ještě nikdy mne tak moc nezaujala anotace představení, jako zde. Nesmírně vtipný název hry a k tomu představa, jak se dva tučňáci pokoušejí propašovat na Noemovu archu svého kamaráda, ačkoliv od každého druhu mohou jet jen dva zástupci, budí neuvěřitelnou fantazii. A všechno to má organizovat zmatená holubice. No, prostě úžasné.
Spojení loutek a herců je vždy vděčné. Když si k tomu připočteme i vtipné kostýmy, které skutečně z herců dělaly tučňáky – u holubice to chtělo trochu fantazie, které vytvořila (stejně jako scénu) Eva Blahová, vyšlo z toho evidentně rodinné představení.
Rodinné jak po formální stránce, kdy vizuálně vše vypadalo jako pohádka, tak i obsahově, kdy byl text interpretován jako groteska.
Osobně mám rád, když se doprovázející účinkující zdržují stále na scéně. Tak tomu bylo i zde. Jednak to byla klavíristka Lucie Marková a Pavel Marek v roli Noeho, která však patřila k těm doprovodným rolím, než jako regulérní postava. Lucie Marková, krom toho, že velmi sympaticky hrála, tak se po celou dobu usmívala, neboť ještě nebyla nabažena vtipnými situacemi na jevišti. Pavel Marek se během hry zjevoval a mizel, tak jak bylo potřeba -tu něco podat, tu něco říct, tu něco zazpívat. Každopádně i on měl několik vtipných kousků.
Ovšem hlavní směr pozornosti byl obrácen na tučňáky. Tedy, původně to tak vypadalo, ale po prvním výstupu Holubice bylo jasné, kdo bude generátorem komických situací, kdo bude hvězdou večera.
Klára Štěpánková, jako typická pindulína (nové, tak výstižné a populární slovo), skvěle využila svou výšku, kostýmu se štrasem, parukou a kabelkou, aby svou postavu Holubice proměnila v úplně blbou „blondýnu“. Štěpánková se této šablony pevně držela a díky této stylizaci se tak její postava stala komickou, i kdyby nepromluvila. Ovšem Holubice, jako organizátorka ceé plavby, byla hodně upovídaná a naštěstí pro diváky i ne příliš bystrá. Co slovo, to perla. Jednou Štěpánková z role vystoupila a to, když zpívala svou píseň. Tehdy to nebyla Holubice, ale Štěpánková. Budiž však řečeno, že Štěpánková má velmi pěkný a sympatický hlas a bylo by škoda, kdyby se i v této písni pitvořila.
Hovořit o jednotlivých tučňácích se nedá. Tučňáci v uniformních kostýmech, také pojmenováni jako „První, Druhý, Třetí“, byly natolik propojeni, že splývali v jednoho. Díky této uniformitě tak mohl vyniknout onen tučňáčí dav, který známe z přírodovědných filmů. Je pak logické, že dva kamarádi se rozhodli vzít s sebou i třetího, protože skupina je pro ně přirozená. Herci se skvěle doplňovali, gagy do sebe v pečlivě načasovaných rytmech navazovaly. Toto nezbytné načasování jednotlivých akcí pak dělalo z celého příběhu pečlivě sestavený stroj, který bez chyby hodinu a půl bavil diváky. Po dlouhé době mi čas utekl velmi rychle. Když byl konec, měl jsem pocit, že uplynula snad jen půlka. Poděkování tedy patří i režisérovi Zdeňku Bartošovi.
A kdože hrál ony tři tučňáky? Tomáš Kolomazník, Radmila Urbanová a David Beneš.
Jediná výtka, která míří k tvůrcům, je hudba. Na to, že je představení plné písní, je doprovodná hudba Matěje Kroupy fádní. Při takové frekvenci písní by z celé inscenace mohl být muzikál, ovšem bez muzikálových melodií to nepůjde. Na druhou stranu o muzikálu se nikde v programu nehovoří a zdá se, že ani tvůrci to neměli v plánu.
I když je celé téma hry vlastně biblické téma, je škoda, že si autor Ulrich Hub neodpustil na závěr moralizování o „Bohu v každém z nás“.
Pokud tedy budete mít možnost navštívit toto představení, rozhodně neváhejte. Je to ORIGINÁLNÍ vtipný příběh, skutečně pro celou rodinu.
Divadelní nadšenec z Prahy