Jiří P. Kříž – RECENZNÍ GLOSA
Kdo ví, co bylo na začátku. Jestli mám věřit, že nechuť k Jiráskovi a berlička nevalného komiksového seriálu o českých dějinách v Mateřídoušce první normalizační pětiletky, jak píší autoři inscenace Od pratoce k tatíčkovi aneb Obrazy z českých pověstí a dějin, potom v Západočeském divadle nevědí, kde mají nos. Protože, co je v té inscenaci srbské choreografky a režisérky Ivany Dukić a dramaturga a autora Zdeňka Bartoše kvalitní, je Jirásek, byť na bublinkové dialogy sešrotovaný. Kde ho opustili, bloudili jako na moři bez sextantu.
Ale popořádku: Dukić je stálou spolupracovnicí chebského divadla. Přinejmenším choreografií Carmen a Legendy o křídovém kruhu překročila hranice regionu, kdyby kritika ty inscenace stačila zaznamenat. Pro její kvalitativní rozpětí budiž vysloveno: Sclavi Framy v jeskyni, zlínská Turandot nebo pardubičtí Radúz a Mahulena…
Od praotce k tatíčkovi je další z řádky samostatných režií, v nichž pohyb je rozhodující složkou inscenace. Představte si Čechy s Čechem pod Řípem, Bivoje a Kazi, Horymíra s Šemíkem, Břetislava a Jitku, Husa, Žižku… To všechno takřka beze slov, jen s vtipnými bonmoty. Ale v náročném pohybovém vyjádření.
Viděl jsem o Mezinárodním dni dětí reprízu s obávaným školním publikem. Ale stal se zázrak: Dukić se trefila do jejich mentality. Výstupy publikum zcela pohltily. O přestávce se snaživá pedagožka /chválabohu, že takové ještě jsou/ snažila děti orientovat ve spleti náznáků, metafor, záměrné změti rytmů a tanečních prvků. Nepotřebovaly to. Identifikovaly všechno spolehlivě – Tanec mrtvých králů, dívčí válku, karlovarskou kolonádu nebo hlaholici Cyrila a Metoděje.
Ve druhé části autoři opustili Jiráska a postoupili od mytologie k dějepisu. Herci doslova přeskočili dvě stě let, někteří i přemetem. A ocitli se na prvním vlasteneckém bále, v Národním divadle na Libuši, v plynových zákopech první války, na Václavském náměstí v roce 1918, a nakonec v první české kolonii na Marsu.
Pavla Janiššová, Klára Štěpánková, Diana Toniková, Vladimíra Vítová, David Beneš, Jan Čížek, Martin Jurajda, Jindřich Kotula a Jindřich Skopec překonali sebe sama. Taneční průprava jim asi dala pořádně zabrat, ale jako činoherci objevili možná sami v sobě netušené.
Píle úspěch přináší. Salve Dukić, neztraťte se.
JIŘÍ P.KŘÍŽ, psáno z repzízy 1.6.2010