Internetový blog najdete ve francouzském originále ZDE.
Český překlad najdete ZDE ↓
8 příspěvků k tématu “Český den”
1. G. Samuel napsal:
12. března 2010 9 h 36 min
Ve čtvrtek 11. března jako student gymnázia Joubert jsem navštívil české představení s názvem Nawratilowa Szymczykowa (Planoucí srdce). V originále, s francouzskými titulky, samozřejmě.
Díky promítání se hraje až do hloubky jeviště: v prvním plánu herečky tetované projekcemi a světlem, ve střední části sjíždějí a vyjíždějí bílé desky jako dekorace, na které se většinou také promítá dané prostředí, tetování anebo animace znázorňující psaní, když některá z postav čte dopis, anebo náznak nového tetování v už hotovém obrazu, což diváka přitahuje k postavám; pak úplně vzadu zarámovaný obraz, ať už moře či venkova atd. Ani kousek scény bez projekce (nebo skoro), ani kousek kůže bez tetování, pokud jde o protagonistky.
Protože se hrálo v původním jazyce, musel jsem zvedat hlavu, abych mohl číst titulky, které se místy opožďovaly, což také místy způsobovalo opožděné reakce obecenstva, ale když jsem se soustředil na intonace hereček (protože v té hře žádní muži nevystupují), bylo možné vcítit se do dialogů a smát se na správném místě.
Hra mi připadala stejně lehká jako esprit protagonistek – je jim přes šedesát a dál žijí naplno, nestěžují si na stáří, tetují se, cítí se svobodně, protože lidé se neodvažují mít na jejich počínání názor. Přestože je minulost těch žen těžká, někdy dokonce přímo příšerná, jemný humor hru neustále činí veselejší. Život jde dál a protagonistky jsou toho živoucím důkazem.
Setkání s herečkami proběhlo výborně, děkovaly nám, protože obvykle se po představení s diváky takhle nesetkávají. Je mi líto, že mi uteklo vystoupení jazzové skupiny Harrison. Škoda, že jsem mohl vidět jen dvě přestavení ze čtyř, děkuji všem souborům!
Bravo et merci !
Samuel
2. niels ancelet raimond napsal:
12. března 2010 9 h 42 min
Hra pro mě začala nesrozumitelně něčím, co vypadalo jako módní přehlídka nebo představení herců. První monolog Ewy je trochu pomalý a mohlo by se zdát, že taková bude celá hra, ale je to mylný dojem. Text hry samotné je místy trochu plochý, ale ne pořád, jsou tam komická místa, která všechno vyrovnají. Překvapení pro mě byla režie napěchovaná zvláštními efekty, jak například projekce, která klouže po stěnách a po divácích; efekty byly někdy nadbytečné, například projekce tetování přímo na herečky mi přišla spíše zbytečná, bylo by lepší – když herečka v danou chvíli vzpomínala – postupně promítnout tetování na zadní plátno, ne na herečku, ale režisér k tomu měl určitě své důvody, které naprosto respektuji; největší efekt pro mě byl tehdy, když se herečky pokryly tetováním během nepřítomnosti na scéně, což podle mě řeší hlavní problém divadla: je těžké v něm používat zvláštní efekty, a tohle mi připadá jako inteligentní řešení. Celkově inscenaci vysoce oceňuji i přes pár detailů, které jsem právě vyjmenoval. Strávil jsem báječný večer a dokonce jsme si mohli odnést ponaučení: je třeba žít svůj život naplno a až do konce.
3. Délia G. napsala:
12. března 2010 10 h 47 min
Těžké říct cokoliv špatného o představení, které k nám přijelo z takové dálky!
Co bylo nejvíce okouzlující, nebyla hra jako taková, přestože je jemná a svěží a dotýká se srdce (planoucího), ale jazyk, řeč, která nám zní v uších z úplně jiného světa. Opravdu obtížné rozhodnout: poslouchat a dívat se, nerozumět ničemu, ale plně si užít modulace jazyka, pohyby a gesta herců, skvělé projekce, které nám sloužily jako dekorace, a hudby, anebo sledovat text, plný pravdy a humoru a života? Protože to je hlavní téma hry: život! A pro naši společnost, kde se na stáří a na rychle plynoucí čas díváme s takovým strachem, je to veliká lekce, přijmout fakt, že život a štěstí se nikdy nezastaví.
Pro všechny, kdo jsou v depresi, kdo si říkají, že všechno skončilo, je zapotřebí tenhle příběh, který nám říká, že nikdy není na nic pozdě, na nic…
4. Selma a Marine napsaly:
12. března 2010 11 h 06 min
Náš názor na tohle představení je smíšený, nejdřív co se nám nelíbilo: místy některá místa byla řekněme trochu pomalá a nudná a trochu nás uspávala, i přes vzrušení a chuť poznávat novou kulturu. Taky nám připadalo, že některé scény jdou až do karikatury, hlavně scéna na rybách (není pravda, že každý rybář má lahváče). A nakonec, titulky se někdy rozjížděly s textem, takže se obtížně sledovala hra hereček (výraz těla a obličeje, jejich přemisťování) a jejich slova.
Po těchto několika negativních poznámkách, co se nám naopak líbilo: venkovní prostředí (nádraží, venkovská krajina atd.) promítaná přes postavy na zadní plán; když byly postavy v interiéru (tetovací salón, hospoda atd.), spouštěly se a vyjížděly jakési tvarovatelné panely, které určovaly místo, kontext příběhu. Velice jsme ocenili tenhle velmi novátorský nápad, a přitom tak jednoduchý. A protože originální nápad nechodí nikdy sám, promítalo se tetování, o kterém byla řeč, na těla hereček. Vůbec tetování, hlavní téma, bylo velmi dobře zpracováno, a byla to věc spíše nečekaná u starších žen. Koncepce sledovat kroniku životů obou hrdinek byla odvážná, stejně jako cestování v čase, to se nám hodně líbilo. Na závěr dodejme, že setkání s autorem, režisérem a herečkami bylo velmi vřelé a pomohlo nám lépe pochopit hru a záměry.
Ptaly jsme se více diváků, co oni na to, a tohle je zhruba výsledek: překvapivé téma, rozhodně nepůsobí cize, dobrý rytmus, jednoduché efekty, dobré nápady a překrásný jazyk.
Rádi bychom dodali, že Ancenis má veliké štěstí, že mohlo hostit festival Quartet, vzhledem ke svým malým rozměrům v porovnání s ostatními zúčastněnými městy.
Tento příspěvek napsaly Marine Guillotte a Selma Cronier z gymnázia Joubert. =)
5. Matthieu R. napsal:
12. března 2010 16 h 20 min
« Nawratilowa, Szymczykowa, un coeur enflammé » (Planoucí srdce česky) je osvěžující hra, která nám předestírá s humorem a upřímností hezkou úvahu o životě. Je dobrá lekce vidět ženy, kterým je 60, ba dokonce 90, jak žijí svůj život naplno každý den, bez strachu ze smrti nebo předsudků jiných lidí. Hra končím silným obrazem těch čtyř šťastných žen na motorce se sajdkárou. Pěkný příklad Carpe Diem.
Ale především odhalujeme jejich pohnuté životy a sledujeme proměny postav (Trudi je nejlepší příklad). Hra hereček je pravdivá a podpořená velmi pěknou mizanscénou: prázdný prostor, jen pár nejnutnějších předmětů. Ale skutečná síla inscenace je v použití projekcí. Všechny krajiny se promítají na zadní plátno, sjíždějí desky, na které se promítá písmo, kresby, tetování. Tetování totiž hraje ve hře hlavní roli, neboť Ewa a Jarmila si všude na tělo tetují obrazy ze své minulosti. To je pro ně taky způsob žít svůj život po svém a dělat, co chtějí.
Ale opravdu silný moment hry, který by mi úplně stačil: jazyk. Čeština zní překrásně (a je pátá nejtěžší na světě!). I přes opožděné titulky se člověk zorientoval podle intonací herců a podle vlastních jmen. A postupně jsme se nechali vtáhnout a kolébat zvukem slov. Je skvělá zkušenost vidět představení v cizím jazyce (ať už česky nebo jinak), a v tom je síla tohoto festivalu. A protože tématem projektu Quartet jsou „vize Evropy“, těží se také z kultury a historie České republiky; to všechno odhalujeme a představujeme si (domýšlíme si) prostřednictvím této hry.
Nakonec rozhovor s herečkami, se spisovatelem, dramaturgyní a režisérem, pak rozhovory s dalšími členy českého týmu, nám pomohly lépe porozumět hře, a ještě víc ocenit český jazyk a Čechy.
Děkuji ! Strávil jsem moc pěkný večer.
6. Audrey B. napsala:
13. března 2010 16 h 23 min
Když jsem se zúčastnila setkání s režiséry všech přestavení festivalu Quartet a viděla ukázky z inscenace Nawratilowa Szymczykowa, velmi jsem se na představení těšila.
Zápletka se jeví skutečně neobvykle: dvě ženy kolem šedesátky opustí stereotypní život, aby daly průchod svému „vnitřnímu já“ prostřednictvím tetování. Přestože nepravidelná chronologie jednotlivých scén mě maličko rušila, přibývající tetování na ženách – a pak hlavně na Trudi na konci hry – fungovalo dobře a bylo překvapivé.
Začátek hry byl spíše pomalý a scéna téměř prázdná, což působilo ploše; tenhle dojem brzy zmizel díky projekcím zadního plánu (tetovací salón, nádraží, venkov…) a díky komickým pasážím; i když některé, na můj vkus až příliš klidné, scény měly tu a tam mdlá místa. Rovněž nápad promítat tetování na herečky mi přišel výborný, škoda že nebyl ještě více využit.
Když se místy titulky opozdily za dialogy hereček, bylo štěstí úplně je ignorovat a prostě se zaposlouchat do tohoto krásného jazyka, obdivovat hru hereček a nakonec si uvědomit, že sama o sobě nám umožní věci více méně porozumět! Člověk z téhle hry neodchází nepoznamenán: „užívej života“ a „nepopírej to, čím doopravdy jsi“ jsou hlavní myšlenky této hry, a na to se nedá zapomenout.
Tenhle Quartet je velmi dobrý nápad, díky němuž ti, kdo o to stojí, mohou objevit kousek kultury cizích zemí. Je to skutečně obohacující zkušenost!
7. Bénédicte napsala:
13. března 2010 16 h 27 min
Nawratilowa Szymczykowa, Planoucí srdce, bylo druhé představení, které jsem v rámci Quartetu viděla. Abych byla upřímná, tohle představení se mi nelíbilo tolik jako srbské.
Dekorace byla velmi moderní, vertikální a chladná. Jenom na podlaze byl velký koberec a v každé scéně sjížděly bílé panely, na které se promítaly obrazy animované či nikoli. Takovou scénu pokládám za zajímavou – kompenzovala prázdnost prostoru.
V některých okamžicích jsem jen s obtížemi sledovala titulky, protože bylo třeba dívat se na tolik věcí zároveň: projekce na deskách, hra hereček a obrazy, které klouzaly kolem nás po stěnách divadla. A flashbacky navíc ztěžovaly pochopení hry.
I přes to jsem shledala hru plnou života a nadšení. Je to moc pěkný příběh! Bravo čtyřem herečkám.
8. Romuald napsal:
16. března 2010 13 h 37 min
Tohle představení se mi velice líbilo!
Téma bylo jednoduché, ale moc dobře předvedené na téhle cestě napříč časem pomocí hry s letopočty (která fungovala díky jednoduchým projekcím, což umožňovalo snazší porozumění než začátek dialogu každé scény).
Použita byla hudba, která povzbuzuje diváky a pomáhá nám vnořit se do atmosféry i ve chvíli, kdy se člověk na okamžik ztratí na této dosti překvapující cestě časem; hra světel byla zábavná, zejména při projekci „boha tetování“.
Všechny čtyři herečky byly velmi charismatické a hrály své role perfektně v poloze napůl humorné, napůl chladné.
Před představením jsme dostali papír, který nám stručně načrtnul příběh pro případ, že bychom hře neporozuměli. Nepotřeboval jsem ho, bravo a děkuji za tuto hru, která mě příjemně rozptýlila! Jazyková bariéra ten večer padla!