Jméno Petr Konáš osloví především návštěvníky Západočeského divadla Cheb, ale při jméně Robert Šambera zpozorní i diváci velmi sledovaného seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Roli mladého lékaře hraje právě chebský herec. Je to absolvent vyšší odborné školy herecké v Praze – Michli a v Chebu působí třetím rokem. Chebskému deníku odpověděl na několik otázek.
Od roku 2007 jste v Západočeském divadle v Chebu. Je to vaše první divadelní zkušenost?
Jak na vás chebské divadlo přišlo?
Psal jsem i do Chebu, když jsem oslovoval divadla. Na základě tohoto dopisu mě pozvali, protože potřebovali kluky. Pár se nás sem sjelo a já ten konkurz vyhrál. Nejdřív jsem nastoupil jako host a pak jsem dostal nabídku na angažmá.
Máte v úmyslu zdržet se v Chebu déle, nebo vás to táhne do Prahy?
Praha mi chybí jako město, ale chci být tam, kde můžu dělat divadlo. V Praze o mě zájem nebyl, tak jsem tady a jsem za to rád.
Kromě Romea a Julie vás mohli diváci vidět třeba v Krajních mezích, v Pane, vy jste vdova!…
Je toho docela dost, herecky si přijdu na své.
Máte tendenci porovnávat hru Pane, vy jste vdova! s filmovou předlohou?
To bych asi měl, pokud bych si tu předlohu pamatoval. Kdybych to viděl, tak určitě. Když jsme dělali Krásku na scéně, nebylo nám doporučeno, abychom se podívali. Já to udělal a pak jsem porovnával. Je to jiné. Kupodivu ale mnoho lidí, kteří se o Vánocích dívali na film Pane, vy jste vdova! a byli na naší předpremiéře, říkali, že je víc baví to divadelní představení, protože jim film připadal nudný.
Jak jste se vlastně dostal k tomu, že vás můžeme vidět v Ordinaci?
Přijal jsem pozvání na casting. Už potřetí. Poprvé jsem to zkazil já sám, podruhé to byla kladná postava, se kterou jsem se nějak nepotkal a teď to byla role záporňáka.
Vy tam hrajete takového světáka…
Ale on na to dojede…
Jaký jste vy a jaká je postava Roberta Šambery?
V podstatě jsem schopný se zamotat do podobných věcí jako on, co se týče vztahů a všeho, ale u něj hraje roli kalkul a u mě to je náhoda. Najednou jsem v tom a říkám si – aha, to jsem něco zvoral. On do toho jde s tím, že z toho bude mít prospěch.
Musel jste se naučit nějaké lékařské termíny? Některé jsou jazykolomné…
Máme na všechno poradce, kteří nám radí, když je něco složitějšího, ale jinak za běhu. Vím, že herci jezdili do motolské nemocnice, ale tam já jsem nebyl. Možná se pojede teď. Zatím ještě diváci nejsou zvyklí, ale v Ordinaci by se mělo začít i operovat. Teď se tam dělá traumasál a bude se i pitvat. Doteď všechno končilo slovy: jede se na sál a teď se tam opravdu pojede.
Vy jste vlastně naskočil do rozjetého vlaku. Jak vás přijal ten stávající kolektiv?
Snad dobře. To je těžké říct v hereckém prostředí. Ale mám dojem, že jsem zapadnul.
Je odlišné prostředí mezi známými českými herci od malého divadla v Chebu? Vy tady tvoříte vlastně takový malý rodinný kolektiv…
Je to vlastně svým způsobem dost podobné. Když jsem přišel do Chebu, měl jsem podobné pocity. Divadelní ucho, které vstupuje na prkna…
Jak vlastně probíhá natáčení?
Pošlou nám text, který se máme naučit, nahlásí nám natáčecí dny, my se dostavíme a když má někdo štěstí, natočí jen jeden obraz a jde. Jinak tam tráví čas třeba od šesti do šesti.
Bydlíte v Praze nebo dojíždíte? Jak je to pro vás časově náročné?
Skončím v půl jedenácté představení a v ráno v půl šesté mám být na Skalce v Praze. Takže v noci jedu do Prahy. Teď už nezkouším, jenom hraji představení, tak se mi povede třeba tři dny v kuse být v Praze. Když jsme zkoušeli, bylo to časově náročné.
Myslíte, že vaše působení v Ordinaci bude mít vliv i na Západočeské divadlo v Chebu – na návštěvnost divadla?
Myslím, že asi ano. Dnes lidé chodí za známými obličeji. I lidé z města, odkud pocházím, se mě ptali, kdy budu v televizi. Řekl jsem, že asi nebudu a jejich reakce zněla – tak to tedy nejsi herec. Je mi sice dost smutno z takových názorů, ale v samotném divadle nikoho moc neoslovíte.
Za poslední dobu ale začali lidé chebské divadlo víc navštěvovat…
To asi ano. Nemůžu porovnávat, jsem tu tři roky, ale návštěvníci pochopili, že je tady nové vedení a dělá se tu teď velmi dobré divadlo. Jen to trvá déle, než si lidé zvyknou a než na to přijdou. A myslím, že je tady spousta skalních, kteří na nás nedají dopustit a že přijdou i další.
Rozhovor vedla Nataša Šmatová