DIVADELNÍ NOVINY 9 / 2009
Západočeské divadlo Cheb sice patří k poněkud zapadlým koutům české divadelní mapy, nelze však přehlédnout, že se na česko-německém pomezí dlouhodobě provozuje podstatně cílevědomější a odvážnější dramaturgie, než bývá u většiny (nejen) regionálních scén zvykem.
Rozhodnutí uvést premiéru nové hry, napsané na objednávku dramatikem pramálo „spotřebním“, znamená pro divadlo přijetí rizika, kterému by se jistě dokázalo docela pohodlně vyhnout. Výpravy do neznáma jsou sice podnikem dobrodružným a nepochybně záslužným, bylo by však bláhové očekávat, že pokaždé skončí úžasným objevem. Pokud v této souvislosti vyslovíme domněnku, že chebští abonenti by raději uvítali rutinní nastudování populární Kočičí hry než poněkud podezřele vyhlížející českou novinku, činíme tak pouze pro pořádek a s plným vědomím nošení sov do Athén.
Dramatik pramálo spotřební
Oním pramálo spotřebním dramatikem je René Levínský. Pro Západočeské divadlo napsal letos na jaře hru Planoucí srdce, kterou přímo na místě bernhardovsky přejmenovali na Nawratilowa, Szymczykowa podle dvojice protagonistek (samotný autor se naopak dle svého zvyku ukryl za pseudonym, tentokrát Leo Egerstein). V programu se mimo jiné dočteme, že se Levínský nechal inspirovat Örkényho Kočičí hrou a filmem Planoucí srdce – dokumentem pojednávajícím o trojici starých mužů, spojených celoživotní vášní pro tetování.
To, že divadelní hry vznikají z iniciativy divadel a pro konkrétní inscenaci, je v českém divadle stále ještě poněkud nezvyklé; ve světě je však podobná praxe běžná a lze jen přivítat, když se bude šířit i u nás. V tomto smyslu je postup chebské dramaturgie (jmenovitě Marty Ljubkové) logický. Překvapivějším krokem je volba René Levínského. Ten sice dlouhodobě patří do nejužší špičky českých divadelních autorů, zároveň je však sympaticky nepřizpůsobeným solitérem – jeho hry byly vždy velmi úzce spojeny s inscenacemi mateřského divadelního souboru Nejhodnější medvídci a mimo medvídkovský svět se dostávaly až jaksi druhotně. A co víc, Levínský již řadu let působí jakožto ctihodný matematik na německých univerzitách, v Česku se vyskytuje jen příležitostně a s českým profesionálním divadelním prostředím neudržuje – alespoň pokud vím – žádné systematické kontakty.
Lze odhadnout, že kromě ryze divadelních kvalit Levínského textů lákala chebskou dramaturgii autorova česko-německost a také sice poloskrytá, leč vytrvalá „angažovanost“ jeho psaní, bezpečně vzdálená divadelnímu mainstreamu i obecným náladám. Levínský sice začínal s nezávazně absurdními hříčkami, nesenými především zaumným jazykem, postupně však začal v apartně pokleslých kulisách uplatňovat témata, která sama o sobě zas tak moc žertovná nejsou. Pro připomenutí: v loutkové frašce Kašpárek, četník koločavský (1997) se prolne šuhajovská legenda a fenomén „malého českého člověka“, naturalisticky popisná nádražácká hra Ještě žiju, s plácačkou, věšákem a čepicí (2001) odráží drtivou banalitu normalizačního bezčasí, zatímco Harila (2006) konfrontuje prostřednictvím skupiny přestárlých německých pankáčů velkohubost vznešených ideálů s trapnou realitou jejich praktické aplikace.
Smíření v Děravém kotli
Zvenčí je obtížné odhadnout, co všechno bylo předmětem „zadání“, jisté však je, že Levínského nová hra obsahuje řadu narážek na chebské reálie a dotýká se citlivých bodů česko-německého soužití (válka-odsun-smíření, samozřejmě); při troše dobré vůle je možné nalézt také trochu multikulturního koření, i když jen v podobě zmínek o milencích a fotbalistech neevropského původu. A samozřejmě ženské téma: Nawratilowa, Szymczykowa pojednává o životních osudech dvojice žen, narozených těsně před válkou v Chebu a po jejím skončení vyhnaných do Německa. Po letech tajného lesbického vztahu se rozhodnou na prahu padesátky začít nový život (Nawratilowa kvůli tomu uteče od středostavovsky spořádané rodiny), v Hamburku společně vedou tetovací salon, začátkem 21. století se z blíže neurčených důvodů rozejdou a v současnosti, konkrétně 18. března 2009, zase sejdou, což oslaví při pivu a nakládaném hermelínu v Děravém kotli. Což je hospoda kousek od chebského divadla; docela sympatická, byli jsme se tam po premiéře podívat.
Spolu s oběma sedmdesátiletými dámami přijedou do Chebu i matkou opuštěná dcera Sabina Nawratilowa a devadesátiletá služka Gertruda, kterou po válce v Chebu znásilnili revoluční gardisté přímo na ulici. Gertruda se Sabinou při příležitosti smíření přijdou ke svému prvnímu tetování, planoucímu srdci, Nawratilowa se Szymczykowou jsou potetované už dávno, a to jaksi celoplošně.
Moderně střižená konfekce
I když převyprávěný děj působí dostatečně výstředně a barvitě na to, aby se Planoucí srdce hladce zařadilo mezi své předchůdkyně v Levínského dramatické knihovničce, realita je bohužel poněkud šedivější. Hlavní Levínského silou vždy byla schopnost zcela samozřejmě a neokázale spojit šaškovský povrch s hlubokým záběrem. Tentokrát si však s tématy spíše jen pohrává, nechává je mizet a objevovat, míchá ironii s romantickými banalitami, baví se proplétáním dějových linek a propojováním motivů, nezdá se však, že by psal o tématech, která by byla jeho a k nimž by chtěl nebo uměl říct něco opravdu podstatného. Výsledkem je pravý opak toho, na co jsme byli u tohoto autora zvyklí: navzdory výmluvným historickým kulisám a velkým tématům tušeným v pozadí vyznívá Planoucí srdce vlastně docela banálně. Částečně to sice zamaskuje vyprávění napřeskáčku, jenže pouze zamaskuje. Tento dojem ještě posílí to, že se Levínský vzdal své vůbec nejúčinnější zbraně, práce s jazykem. Hra je napsaná víceméně standardní češtinou, jen Szymczykowa občas mluví v souvislosti s tetováním trochu vzletně nebo v souvislosti s fotbalem trochu vulgárně. Když autor neodolá a výjimečně zařadí šťavnatou repliku, která jako by sem doputovala z pankáčsky drsné Harily (Rudej pihovatej ksift, vypadala jsem jak vypičená muchomůrka), zní to nepřípadně a rušivě.
Je samozřejmě možné podívat se na Nawratilowou, Szymczykowou pozitivnějším způsobem: Levínský dokázal, že umí i na zakázku napsat solidní a veskrze hratelný text, za který se ani on, ani divadlo nemusí stydět. Nemyslím však, že by mohl být na nový opus nějak zvlášť pyšný – vedle svých svérázných předchůdců působí jako moderně střižená a profesionálně ušitá konfekce. Nosit se jistě dá, díru do světa však udělá jen stěží.
Normální je být moderní
Tak trochu podobně je na tom i chebská inscenace. Režisér Zdeněk Bartoš se viditelně snažil vyhnout popisnosti a psychologickému rozehrávání; scéna zůstává prázdná, náznak prostředí obstarávají projekce na volně visících pruzích bílé látky. Herečky často mluví přímo do diváků, a dokonce se samy – celé v bílém – stávají projekční plochou. Jednotlivé scény neiluzivně oddělují hudební předěly a nechybí ani titulky s letopočtem, umožňující divákům alespoň základní orientaci v ději, který jinak volně poskakuje v čase. Odtažitost podtrhuje i úvodní nástup celé čtveřice na způsob módní přehlídky (později se tento motiv v různých variacích vrací).
Výsledek je docela elegantní, jenže trochu chladný a celkově působí jaksi zaměnitelně „německo-moderně“. Do německé důslednosti ovšem mají v Chebu daleko. Některé scény režie k potěše diváků pojala jako téměř samostatná komediální čísla (především „dámské“ rybaření, komplikované překážejícími pruty a zpříjemněné popíjením kávy z pivní lahve) nebo dokonce coby fraškovitou scénku s žertovnými kostýmy (fotbalové řeči po prohraném zápase St. Pauli). Obě protagonistky, Jarmila Šimčíková (hraje Ewu Nawratilowou) a Eva Navrátilová (coby Jarmila Szymczykowá), navíc nezapřou tíhnutí k tradiční drobnokresbě; především prvně jmenovaná si místy neodepře trochu prožívání, což není věci zrovna ku prospěchu. O poznání lépe si v menší roli opuštěné dcery Sabiny vedla Klára Štěpánková, která je na styl vyžadující poněkud odtažitý vztah k postavě dávno zvyklá z domovského divadla Letí.
Inscenátoři téměř eliminovali lesbické motivy – nebýt jedné velmi explicitní repliky Ewy Nawratilowé, nejspíš by tento rozměr publiku zcela unikl. Příliš průrazně nevyznívají ani odkazy na česko-německá traumata a jen o málo více se v závěru prosadí obecnější téma všeobecného smíření. O to výrazněji se dere do popředí tetování, chápané jakožto výraz opravdovosti a nespoutaného pohrdání konvencemi (i když inscenátoři zároveň trochu alibisticky ironizují). Potíž je v tom, že to, co mohlo dávat smysl ve filmovém dokumentu o skutečných fanaticích tetování, mění se v kontextu Nawratilowé, Szymczykowé v pouhý apartně působící ornament. Ani nemluvě o tom, že pořádná kérka je dnes povinnou výbavou nejen tvrdých rockerů a profesionálních basketbalistů, ale taky dobré půlky stádečka čtenářů módních časopisů. Dělat za těchto okolností z tetování symbol svobody a nezávislosti mi připadá tak trochu postavené na hlavu; to už ale bude věc názoru.
Hezký efekt si režie ve shodě s autorem ponechala na závěr: na jevišti se objeví opravdická Jawa třistapadesátka, na níž z Prahy přijela sedmdesátiletá Szymczykowa s devadesátiletou Gertrudou v sajdkáře. A nečekaný bonus přihodila normalizační pop music, zhmotněná do osoby samotné Věry Špinarové. Její plakáty zářily po celém Chebu hned vedle těch divadelních – nablblý hit o tom, že pěvkyně je celá bílá, jak ta Jawa 250 mi ještě teď vlezle hučí v uších.
O čem že se to hrálo?
Vnější motivace, které vedly k inscenaci Nawratilowa, Szymczykowa, jsou zřejmé a o jejich chvályhodnosti již byla řeč v úvodu: Západočeské divadlo se chce zabývat současnými tématy v současných hrách, inscenovaných současným divadelním jazykem. Bohužel zůstává otázka, na kterou dost dobře odpovědět neumím: jaký to celé vlastně mělo vnitřní smysl?
Pokud bychom se vrátili k úvodnímu příměru k odvážným plavbám do neznáma, lze napsat, že tentokrát se objevitelská výprava vrátila celkem ve zdraví, nic podstatného však bohužel neobjevila. Jako útěchu je možné připomenout, že Janotův verš „I cesta může být cíl“ platí v tomto případě dvojnásob.
Vladimír Mikulka