Hra ukáže, jak mluví dlaždiči

Severoirský dramatik se stal spisovatelem a dramatikem, když mu předtím život nabídl řadu zaměstnání, jako práci dlaždiče nebo bourače na jatkách. Jeho hry se vyznačují charakteristickým jazykem, kombinací komedií a tragedií ze života v Severním Irsku, a hlavně v hlavním městě státu, v Belfastu, kde dosud žije se svojí ženou a třemi dětmi. Je autorem více než desítek her, píše i pro rozhlas a režíruje. Z jeho děl byly u nás uvedeny pouze Scény z velkoměsta formou inscenovaného čtení v plzeňském divadle J.K.Tyla v roce 2006.

Hra Práskni do bot (Shoot the Crow) je z roku 1997, poprvé ji uvedlo divadlo Druid theatre company v Galway. Sedmapadesátiletý autor o své hře řekl: „Chtěl jsem zachytit život mužů v práci, kde stráví většinu svého života převážně s dalšími muží, musí spolu komunikovat, říkat svá tajemství, svoje sny a přitom často tyto muže okolní svět ignoruje. Pohlíží na ně nadřazeně, nevěří jim, že jsou schopni inteligentně myslet a jednat. Nikdo nechce naslouchat jejich příběhům. Chtěl jsem, aby dostali příležitost své příběhy odvyprávět. I proto vznikla hra Práskni do bot.“

V překladu Hany Pavelkové, dramaturgii Marty Ljubkové, výpravě Evy Blahové, hudbě Jana Matáska se režie ujal hostující Petr Vodička.

Hra pojednává o příbězích, osudech a peripetiích party čtyř dlaždičů při jejich práci, při jejich odpočinku, při vzájemném utajování a hned i prozrazování svých nejtajnějších myšlenek, při přejímání supertajných idejí, které nakonec vůbec tajné nejsou, při odhalování intimna každého z nich.
Dějem jsme vedeni při práci na jedné dlaždičské zakázce, kdy se vždy v páru snaží o zcizení palety dlaždic, údajně neevidované v dodacím listě. A při probíhající práci, která není nijak lehká, se projevují jak charaktery této čtveřice, tak nakonec i jejich stálá touha vše proměnit v dobro někoho jiného. Řeč, tak jak je uvedeno i v programu, je řečí dlaždičů, bez zkrášlování, vylepšování a touhy vést krasořečení. Tak, jak to v jejich dlaždičských „manýrech“ je a učí se to jeden od druhého, mladší od staršího.
Hostující režisér si pozval na roli Šulína zkušeného Pavla Marka, v roli odcházejícího do penze, pokládajícího poslední dlaždice a chystajícího se v penzi mýt jako „fušku“ okna. A Pavel Marek, který ve své roli na konci hry umírá v té práci, které věnoval většinu života, se stává pro diváka hrdinou, který měl uspokojení v práci, ale hlavně v jejich výsledcích pro všechny okolo, známé i zcela neznámé. Nemá čas při tom nelehkém zaměstnání svoji řeč a jednání vůbec zjemňovat, ale o to je jeho postava milejší a pro diváka, přes občasnou hrubost, velmi příjemná. Je to jistě pro herce zcela nová úloha a Pavel Marek se v ní vyrovnává tak jako obvykle ve všech dalších rolích hereckým podáním i prožitkem zcela bez problémů. Diváci ho také spontánně přijali.
Novým „parťákem“ se ve hře stává Jindřich Skopec jako Petesy. Dal roli svoji chlapáckou rozpornost, která však často naznačuje, jak blízko jsou mu ostatní v partě i práce sama. Nestaví se do hrubých póz, je v roli přesvědčivý a přináší do hry stále něco nového. Sokrates Davida Beneše – upovídaný, milý a zase protivný, to je dobře pojatá i hraná postava hry. Nejmladší z party, Randolf Petra Konáše, měl svoje dáno režií. Nebylo to mnoho, ale pomohlo to souhře a spádu hry.

Diváci, po prvním překvapivém splavu nemilosrdných „dlaždických“ výrazů, se po vžití do dění v dlaždické partě upřímně bavili. Prožívali společně osudy jednajících, byli nadmíru spokojeni a potleskem dávali najevo přání, aby i nadále měla dramaturgie šťastnou ruku při hledání a přinášení dalších premiér na českou scénu, v daném případě na scénu Západočeského divadla v Chebu.

Jaroslav Makrot