KRITIKA – Divadelní noviny
21/2007 – VLADIMÍR MIKULKA

Prvotřídní ženy, jedna z vlajkových lodí politicky angažované britské dramatiky sedmdesátých a osmdesátých let, se nikdy nezařadily mezi stálice českého divadelního repertoáru. Z docela dobrých důvodů: směs prefabrikovaného feminismu a morálně povýšeného levičáctví působí v českých krajích stále ještě dostatečně protivně na to, aby převážila zručnost, s jakou Caryl Churchilová svůj majstrštyk napsala. Nepomáhá dokonce ani tradiční provozní výhoda hry »s mnoha ženskými postavami«. V západočeském divadle Cheb se Prvotřídních žen ujal Marián Amsler, jeden z nadějných režisérů mladé generace. Ke hře přistoupil s viditelnou snahou vyhnout se feministické agitce doplněné scénickou ilustrací teze »úspěšní jsou bezohledné a všehoschopné kreatury«. 

Ideologické podloží hry sice zůstává, do centra pozornosti se však ku prospěchu věci dostává spíše dramaticky nosné pnutí spojené s osobou novopečené ředitelky Marleny, která za svou kariéru v »mužském světě« platí citovou vyprahlostí a ztrátou ženskosti. A když ve finále dojde na klíčové otázky (Co si počít s tím, že úspěšní dost dobře nemohou být úplně všichni? A mají to ti »nahoře« chápat jako své provinění?), nepůsobí kulisy, vylučující jiné než »správné« odpovědi, natolik křiklavě, jak by jistě mohly. Také chebská Marlena působí v porovnání s předlohou o poznání životněji; v podání Vladimíry Vítové je elegantní, tvrdá a rázná, vzbuzuje však nejen respekt, ale i sympatie. Je to podstatné v poslední třetině inscenace, v níž autorka názorně předvádí temnou stránku úspěšné kariéry: Marlena se vyšvihla mimo jiné díky tomu, že odložila nechtěnou dceru (kterou pak obětavě vychovávala »neúspěšná« sestra). Dvojí nepříjemná konfrontace – nejprve se zapíranou dcerou Angie, a poté se sestrou Joyce – vyznívá jako střet postav, které mají svou pravdu; sledujeme oboustranně bolestné obnažování skrývaných bolavých míst, nikoli jen jednoduché odsouzení Marleny. Přispívá k tomu i nepateticky unavená Joyce Kateřiny Pokorné a posun dcery Angie (Diana Toniková) spíše do polohy pubertálního trdla než dívky mentálně zaostalé.

Těžištěm Prvotřídních žen je druhá polovina (napsaná víceméně realisticky), z divadelního hlediska však na sebe strhává pozornost především svérázná předehra. V ní Marlena slaví kariérní postup s pěticí žen, dílem skutečných historických osobností a dílem fiktivních postav, z nichž každá reprezentuje určitý archetyp ženství vyrovnávajícího se s mužským světem (viktoriánská cestovatelka, japonská dvorní dáma, papežka Jana, Trpělivá Griselda a Bláznivá Markéta). I zde dochází k významnému posunu inscenace oproti předloze. Zpětně se totiž ukáže, že úvodní část – zahraná jako komediální rej karikovaných figur – byla především snem frustrované Angie, toužící vymknout se po vzoru obdivované »tety« Marleny provinciální beznaději. Když Marlena její šance zhodnotí s krutou bezohledností slovy hodí se tak akorát na servírku, pomyslný kruh se uzavře: šikanovanou servírku na Marlenině oslavě hrála stejná herečka jako samotnou Angie.

Chebské inscenaci slouží ke cti, že své obligátní sdělení podává divadelně atraktivní formou podepřenou solidními hereckými výkony a důrazem na vnitřní dramatičnost postav i příběhu, zatímco ideologizující debaty omezuje na nezbytně nutné minimum. A stejně tak nelze nevidět – ať už si o hře myslíme cokoli – že Západočeské divadlo nejde cestou nej-menšího odporu a nepolevuje v dlouhodobém úsilí nenechat se spoutat obvyklými limity rutinního »oblastního« provozu.

VLADIMÍR MIKULKA